Lenka Procházková zpracovala pro jeviště novelu svého otce Ucho. Hru uvede Divadlo na Vinohradech na své Studiové scéně v cyklu Česká a slovenská komorní hra. Vynikající dílo je sice skutečně komorní, odehrají ho tři herci v jednom prostoru, ale jeho obsah dalekosáhle přesahuje intimní sdělení.
Lenko, ty jsi jako jedna z mála viděla film Ucho, natočený podle scénáře tvého otce roku 1970, v promítačce, odkud mířil rovnou do trezoru. Jak si vzpomínáš na ten prapodivný zážitek?
Když se táta dověděl, že film je definitivně neschválen a do kin se nedostane, zajistil narychlo tajnou projekci pro kamarády a spolupracovníky. Volal k nám do bytu, a protože jsem byla doma sama, řekl mi jen, abych okamžitě přijela na Barrandov a ohlásila se jménem ve vrátnici. Tam si mě někdo vyzvedl a odvedl mě do promítacího sálu. Takže jsem jako jediná z rodiny ten film viděla. Když promítání skočilo, myslím, že potlesk ani nezazněl, lidé se snažili co nejdřív zmizet. Bylo mi táty a všech, kdo na snímku pracovali, moc líto, protože film mi připadal geniální.
Jan Procházka byl neobyčejně plodný a v 60. letech uznávaný scenárista a spisovatel. Na začátku normalizace zemřel ve věku pouhých 42 let. Jak bys ho stručně představila dnešním mladým divákům?
Táta měl jenom střední rolnickou školu, ale jeho profesor češtiny v něm rozpoznal vypravěčský talent a povzbudil ho k psaní. Nejdřív to byly povídky a novely, později díky Františku Kožíkovi se stal filmovým scenáristou. Ve spolupráci s režisérem Karlem Kachyňou tak vznikaly filmy, které získávaly ceny na mezinárodních festivalech a dodnes jsou ke koukání. Například balada Kočár do Vídně nebo snímek zachycující poslední dny války očima malého kluka Ať žije republika!. Psal ale také beletrii a jeho příběh z vojny Přestřelka se stal kultovním románem. Dodnes také lidé čtou jeho knihu Politika pro každého, což je sbírka politických komentářů z konce 60. let. Po invazi táta odmítl emigrovat, protože jeho krédem bylo, že spisovatel má sdílet osud svého národa. Zemřel na důsledky mediálního lynče.
Příběh Ucha se odehrává v 50. letech, film byl situován do 60. let, na prahu 70. let byl zakázán a premiérován byl v 90. letech minulého století. Už se zdálo se, že doba fízlování minula s totalitou. Dnes lze ale odposlouchávat každým mobilem a odposlechy intimních scén se nezabývají už jen držitelé moci, ale baví jimi celou společnost. Zdivadelnila jsi otcovu předlohu i proto, že naše společnost zase prožívá „ušatou“ epochu?
Ano, UCHO je dnes s námi pořád. Nosíme si ho s sebou dobrovolně na každém kroku. Během představení UCHA v divadle sice své mobily vypínáme, ale sotva vyjdeme ven do reality, znovu ta ouška zaktivizujeme a tisíce očí, od kterých vypínače nemáme, nás doprovodí do našich domovů. Tam se připojíme na internet, aby to sledování bylo komplexní. Stala se z nás laboratorní morčátka...
Jan Vedral
