Jiří Maryško
Ona: „Tondlová mně onehdy říkala, že Klepáč má být ministrem. On je tak chytrej?... Co jsem řekla?“
On: „Nekřič!“
Ona: „Tak mně vysvětli, o čem vlastně můžu doma mluvit. Jo? O čem můžu mluvit jenom v kuchyni a v koupelně. A o čem se smí mluvit normálně. Říkal jsi, že v kuchyni a v koupelně můžem mluvit o všem. Není státní tajemství taky to, že se prezident stal dědečkem? To může Ucho slyšet?“
„Z publikovaného úryvku odposlechu lze vyvodit, že náměstek ministra L. a jeho žena A. probírali ve své domácnosti personální kroky ve vládě se snahou je ovlivnit, a to přesto, že si byli vědomi skutečnosti, že jejich domácnost je v souladu s bezpečnostními zájmy státu odposlouchávána. Můžeme se právem ptát, zda zde nedochází ke zneužití veřejné funkce k osobnímu obohacení a zda by se tímto podezřením neměl zabývat nějaký státní zástupce, například z Olomouce…“
Dost mystifikace. Dialog je ze hry Jana Procházky Ucho, v Olomouci vystudoval Jan Procházka, rodák z Ivančic, střední rolnickou školu, z Olomouce přišla do Prahy na ministerstvo i rodina náměstka Ludvíka z Ucha, hra je situována do 50. let minulého století.
Roku 1990 měl oficiální premiéru film Ucho, jehož scénář vznikl podle novely Jana Procházky. Film byl ovšem natočen už roku 1969 a zavřen do trezoru jako zvlášť nebezpečný pro normalizované okupované Československo. Jan Procházka, spisovatel a scenárista téměř 30 filmů, přitom patřil v 60. letech k vysokým stranickým funkcionářům a současně k nejoblíbenějším autorům. Prostředí „kádrové věrchušky“ znal z osobní zkušenosti, i proto se stal jednou z čelných osobností Pražského jara, uvažovalo se o něm i jako o kandidátovi na prezidenta. V Uchu, které z novely pro jeviště zpracovala spisovatelova dcera Lenka Procházková, s otevřenou kritičností líčí vliv nezakrytě profízlované společnosti 50. let na manželský vztah, hodnotový systém a etiku privilegovaného páru. Moc pozvedla své nekompetentní a nelegitimní služebníky do nezasloužených pozic elity národa a vyžaduje po nich absolutní poslušnost. K ní patří ztráta soukromí a neustálá pokrytecká hra, zastírající pravdu a kamuflující skutečnost podle potřeb a rozmarů nesesaditelné vrchnosti. Jan Procházka se ostře vyhranil proti okupaci a jeho film i on osobně se stali nepohodlnými v době, kdy se normalizační režim se svými manýrami znovu opevňoval všemi prostředky včetně odposlechů a jiných metod fízlování. Když po předčasné smrti Jana Procházky jeho rodina předávala byt, varovala nové nájemníky před „štěnicemi“. Ti v něm našli dvanáct přístrojů – uší.
Daniel Bambas a Antonie Talacková
na čtené zkoušce inscenace UchoSilná dramatická situace hry odhaluje „bezmoc mocných“ (abychom parafrázovali slavný esej V. Havla Moc bezmocných) a jejich naprostou citovou a mravní devastaci. Na komorní ploše se dozvídáme o podstatě totalitarismu a jeho pustošivém vlivu na člověka více než v sáhodlouhém vědeckém díle. Už to samo o sobě Procházkovo dílo právem zařazuje mezi hry, jimž věnujeme již čtvrtou sezonu pozornost na Studiové scéně DnV v cyklu Česká a slovenská komorní hra. Navíc jako důvod přibyla i ona soudobá recidiva zneužívání odposlechů, jimiž se dnes baví nejen „odposlouchávající“ orgány moci, ale které nechávají unikat do médií tak, aby se intimními lidskými situacemi bavila celá společnost. Poslední věta hry zní: „Bojíme se všichni.“ Doufejme, že až tak daleko se dnešní mocní „ušaři“ v naší společnosti neproodposlouchají.
V režii šéfa liberecké činohry Šimona Dominika hrají Antonie Talacková, Daniel Bambas a Jiří Maryško.
Premiéra 9. června 2017
