Pauza při čtené zkoušce Periferie: režisér Martin Huba,
Jana Kotrbatá a Marek Lambora
Drama Františka Langera Periferie má kriminální zápletku. Když ji převyprávíme dnešními žurnalistickými floskulemi, zní takto: na okraji satelitní pražské obce je na staveništi nalezena mrtvola známého developera. Co hledala tato podnikatelská celebrita v takové sociálně vyloučené oblasti? Orgány činné v trestním řízení věc odloží záhy jako nešťastnou náhodu. Proč nehledají pravdu a spravedlnost? Inu, papírově mají všechno v pořádku. Spravedlnost nehledá ani vdova, je přesvědčena, že její bezskrupulózní manžel tu svou sám našel na předměstské skládce. Po spravedlnosti tak touží jen neusvědčený vrah, který nešťastnou náhodou ve rvačce stavitele usmrtil a vše šikovně zakamufloval. Byl to zločin z lásky a z vášně a Franciho pátrání po spravedlivém rozsudku, který by ulevil jeho svědomí, je rovněž příběhem dvou zamilovaných lidí, kteří svou lidskou hodnotu a jedinečnost svého citu dokážou uhájit za obecné lhostejnosti jen za cenu oběti.
Langerova hra má ovšem ještě podstatnější kvality než samu zápletku. Měla premiéru v roce 1925, tři roky poté, co spojením několika obcí vznikla tzv. Velká Praha jako metropole naší prosperující první republiky. To, co hra obsahuje jaksi nad příběhem, je velká hrdost na českého člověka a jeho potřebu mravního řádu a hluboký zájem o skutečný život prostých lidí. V tomto humanistickém přesvědčení, důkladně propracovaném v textu nejen v obrazech reálií, ale i v charakterech postav a postaviček a v samotném bohatém jazyku hry, nacházíme jedinečnost díla. Proto se divadlo ve stodesátém roce své existence k této hře znovu vrací.
Z témat hry je dnes znovu nastoleno i téma „středu a okraje“. Růst každého centra je doprovázen bouřlivým vývojem na jeho okrajích. Centrum se chová odstředivě – snaží se svými pravidly od periferie oddělit. Kdo se v centru etabloval, chce se v něm udržet a současně zabránit tomu, aby nově příchozí z okraje přinášeli jakoukoli změnu. Periferie si buduje svá vlastní pravidla, jejichž cílem je dostat se do středu zájmu a zaujmout v něm nezpochybnitelné postavení. Podobný společenský děj se odehrával v době, kdy rozvoj Prahy inspiroval Langera k napsání Periferie. Sama Praha přece byla za císařství jen „periferií“ Vídně, nyní se stala „středem“ státu, který i kulturními počiny budoval své sebevědomí. Langer proto onomu pocitu odstrčené perifernosti dobře rozumí. A rozumíme mu dnes i my, při různých, zpravidla tendenčních úvahách o „dvourychlostní Evropě“. Patříme, i se svou divadelní kulturou, do středu evropského duchovního života, nebo je z nás jen prapodivnými pravidly ovládaná periferie evropské civilizace? Langerova hra je jedním z důkazů, že generace našich dědů k evropskému středu neoddiskutovatelně patřila a byla ochotná i schopná přinést tomuto svému postavení také oběti v podobě činů.
V inscenaci režiséra Martina Huby hrají Jana Kotrbatá (Anna), Marek Lambora (Franci), Igor Bareš (Soudce),
Jaroslav Kepka (Švec) a dále E. Režnarová, P. Rímský, V. Křížová, T. Dastlík, D. Ratajský a další.
Premiéra 26. května 2017
