Radovan Lukavský (Básník), M. Frisch: Čínská zeď,
r. Jaromír Pleskot, 1947
První tři poválečné sezony Městského divadla na Královských Vinohradech proběhly pod uměleckým vedením režiséra Jiřího Frejky a znamenaly vzestup divadla po stránce umělecké i společenské. Zanedlouho se stalo druhou českou reprezentativní scénou, k jejímž nejdůležitějším návštěvníkům patřil např. prezident Edvard Beneš. Frejka mohl díky svým stykům do jisté míry ovlivnit i výběr souborů ze Západu, které v sezoně 1946/47 hostovaly na vinohradské scéně.
V první poválečné sezoně divadlo uvedlo 12 premiér, od klasiky (Beaumarchaisův Lazebník sevillský, Molièrův Zdravý nemocný) až k hrám současných autorů (např. Hoffmeisterova verze Zpívajících Benátek s hudbou Jaroslava Ježka).
V sezoně 1946/47 byly uvedeny tři československé premiéry – Lorcova hra Dům Bernardy Alby, Werfelův Jacobowski a plukovník s Jaroslavem Marvanem v roli Jacobowského a Frischovo drama Čínská zeď. Dramaturgickou objevnost prokázalo divadlo i v sezoně 1947/48 uvedením dalších tří československých premiér.
Frejka se snažil budovat jednotný herecký soubor, do divadla přivedl skupinu mladých talentovaných herců (J. Adamová, V. Brodský, Ant. Hegerlíková, O. Krejča a další).
Jeho pojetí divadla a tendence k poetickému inscenování textů se však stále více dostávaly do rozporu s estetikou socialistického realismu, která nabývala charakteru politického požadavku. Navzdory úspěchům – v roce 1948 získal cenu za režii hry Hoře z rozumu a byl jmenován rektorem AMU – se Frejka stal terčem útoků, bylo mu vyčítáno, že nereaguje na stranické direktivy, pokud se týkaly umělecké tvorby, že neuvádí na jeviště současné sovětské a české novinky. V říjnu 1948 na konferenci čs. divadelníků byla jeho práce podrobena zdrcující kritice a kritika přišla i od stranických a odborových organizací Vinohradského divadla. Frejka se snažil převést vinohradskou scénu znovu do sféry vlivu armády v naději, že by tak mohl on sám i soubor uniknout pronásledování, byl dokonce ministerstvem školství a osvěty potvrzen jako ředitel budoucího armádního divadla, ve které se měla vinohradská scéna brzy proměnit, ale po řadě různých peripetií byl donucen k odchodu z divadla (největší tlak na jeho odchod byl vyvinut zevnitř některými zaměstnanci divadla a kolegy, straníky a kádrovými pracovníky). Přešel do karlínského Divadla Čs. státního filmu, kde pracoval v obtížných podmínkách až do své smrti v říjnu 1952.
Proces přeměny vinohradské scény pak pokračoval už nezávisle na jeho osobě a v roce 1950 se stala podle sovětského vzoru Divadlem čs. armády, což na dlouhou dobu ovlivnilo její zaměření, repertoár i organizaci. („Vinohrady“ byly vyjmuty ze svazku Městských divadel pražských, „firma“ MDP, scéna Komorního divadla a nemalá část hereckého souboru zůstala pod správou Prahy pod novým ředitelem O. Ornestem, část herců vinohradský soubor opustila a přešla do MDP – M. Rosůlková, J. Marvan, S. Beneš, D. Medřická a další).
Jaroslava Adamová (Toinetta) a Jaroslav Marvan (Argan),
Molière: Zdravý nemocný, r. Jiří Frejka, 1946Náplní a cílem činnosti armádního divadla mělo být výchovné působení v duchu socialistického realismu a výchova mladé generace. Herci a zaměstnanci byli do divadla přidělováni jako k vojenskému útvaru a denní režim divadla probíhal podle vojenských pravidel. V čele stál plukovník F. Prček, který chodil „do práce“ ve vojenské uniformě.
První armádní sezonu zahájilo divadlo původní českou hrou Dukla (autoři Mareš, Fábera) o bojích členů našich východních jednotek. Divadlo s touto inscenací také poprvé vyjelo na zájezd k vojenským posádkám. V roce 1951 nastoupil jako umělecký šéf režisér Jan Škoda, za jehož vedení divadlo uvedlo např. Jarišovu hru Přísaha, jejíž součástí byla téměř reálná dobová vojenská přísaha. Velký úspěch znamenala inscenace Mladá garda (1951, r. O. Haas), za niž Divadlo čs. armády získalo státní cenu, účinkovala v ní skupina mladých herců, kteří přišli na Vinohrady z mimopražských divadel (J. Jirásková, J. Švorcová, J. Vala, V. Chramostová, J. Bláha, S. Remunda a další).
Ve třetí armádní sezoně divadlo získalo cenu Za vynikající práci, na repertoáru sice byly hry z oblasti světové klasiky, ale důraz se stále kladl na původní hry inspirované vojenským životem – např. Vojenská čest. Událostí se stala Kohoutova hra Zářijové noci (1956, r. M. Stehlík), která byla postupně oceňována i zakazována. Důležitou roli měl v tomto období také zájezdový soubor DČA, který vyjížděl „do terénu“ – většinou na zájezdy k vojenským posádkám.
50. léta patřila k nejsložitějším obdobím v historii vinohradské scény, pojí se s nimi řada tragických osobních příběhů, nejznámější je kauza Jiřiny Štěpničkové, která – podle vzpomínek pamětníků – nadlouho ovlivnila situaci ve vinohradském souboru a některé její aspekty jsou předmětem úvah a dohadů dodnes.
Od sezony 1955/56 divadlo změnilo název na Ústřední divadlo československé armády (ÚDČA). V roce 1957 opět uvedlo Tylovu Fidlovačku. Z jeviště znovu zněla hymna…
