Jaroslav Vrchlický: Godiva, režie F. A. Šubert, 1907
Vinohradské divadlo bylo zbudováno z vůle a na náklady honorace prudce se rozvíjejících Královských Vinohrad. Nikdo obci na stavbu divadla nepřispěl a nikdo také nepodporoval jeho denní provoz. Předpokládalo se, že si divadlo vydělá samo na sebe svými tržbami.
Byla to sílící česká buržoazie, úřednictvo a inteligence, které ke svému životnímu statusu toužily mít takové divadlo, jež uspokojí jejich teprve se rodící kulturní potřeby. Protože se tito lidé z venkova přestěhovali do rostoucího města, říká se jim „měšťáci“; a protože místo kabátů a čepic začali nosit cylindry a fraky, zesměšňovali je jako „šosáky“. Jejich vkus a kulturní návyky byly už od počátku podrobovány kritice a často ironizovány, a to zejména hlasateli „pokroku“, toužícími publikum, jež si samo své divadlo zaplatilo, buď tvrdě esteticky a ideově převychovat, nebo je dokonce „vyměnit“ za publikum jiné, existující často jen jako idealistická sebeprojekce divadelních referentů. Tak už z počátku existence divadla vzniklo to, co teatrolog V. Just označuje jako „vinohradský kulatý čtverec“, totiž nutnost uspokojit oba tyto protichůdné zájmy – sloužit Umění (s velkým u), či dbát o plnou kasu. To, že ve stodesetileté historii divadla se přesto objevila období, kdy se esteticky a myšlenkově náročné tituly těšily vysoké návštěvě publika, dokazuje, že dramaturgie je stejně jako politika „uměním možného“.
Ambice prvního ředitele F. A. Šuberta nerespektovaly provozní danosti divadla už jen v tom, že po vzoru Národního divadla prosadil v jednom domě existenci tří souborů. Na konci prvního roku vyvezl Šubert mladičkou činohru do Vídně. Po dobu zájezdu udržovala na Vinohradech provoz a kasu opera, hrající operetní představení. Hlavní město mocnářství provinčnímu českému divadlu tleskalo a Šubert velkoryse přidal jedno představení, tržbu z nějž se rozhodl věnovat vídeňské české škole Komenského.
Původní opona Vladimíra ŽupanskéhoVyoslavovaný Šubert se po návratu 24. 9. 1908 hned z vlaku vydal na schůzi výboru Družstva Národního divadla, které divadlo provozovalo. Tam mu, dle jeho záznamu, bylo sice gratulováno, ale také vytčeno, že „sám sobě jsem způsobil vídeňskou výpravou slávu, ale divadlu že jsem těžce ublížil, prý rozrušením repertoiru, finančně aj. (…) Ty brutálnosti mne rozčílily, (…) oznámil jsem, že dávám výpověď.“ Následujícího dne pak Šubert oslovil se svou křivdou zástupce zaměstnanců a způsobil tím, jak píše jeho tehdejší tajemník Václav Štech (1859–1947), že „všechen personál umělecký, technický, úřední a pomocný opustil Vinohradské divadlo a sešel se v malém sále Národního domu. (…) Otázal jsem se prostě, zda bude členstvo večer hrát. Členstvo rozpředlo malou debatu a pak odpovědělo, že hráti nebude.“ A tak divadlo v batolecím věku necelého roku zažilo svou první stávku. Uražený Šubert vyhrotil problém na ostří nože: buď on jako přední kulturní osobnost, nebo výbor Družstva. Stávkovalo se, intrikovalo a skandalizovalo, ale hlavně nehrálo, od 25. září do 10. října.
Kritik F. X. Šalda píše ještě 9. října, kdy už nadšení vzbouřenců opadává, výbor nebere zpět Šubertovu výpověď a pověřený ředitel J. Heberle vyjednává se „členstvem“ podmínky ukončení stávky: „Vnitřní poměry na divadle vinohradském byly již delší dobu napjaty do krajnosti, a stačila jakákoliv vnější příležitost, aby rozkvašený nápoj překypěl. (…) Postavíš-li vedle sebe Šuberta a Štecha, nemůžeš ani chvíli váhati, kam se sklonit svými sympatiemi. Šubert jest vedle Štecha umělecký klad, umělecká hodnota, (…) v Šubertovi se ztělesnily všecky lepší umělecké snahy tohoto ústavu, kdežto Družstvo chtělo uměním vydělávat a obchodničit a Štech svou nezřízenou a nevybíravou panovačností, které neodpovídá ani z daleka jeho vnitřní duševní fond, svým předměstsky obmezeneckým násilnictvím a svým výdělkářským duchem usiloval strhnout ústav pod úroveň vší umělecké slušnosti.“
Šalda rozpor vinohradského „kulatého čtverce“ personifikuje do protikladu dvou osobností. Stávka, která skončila definitivním odchodem Šuberta z českého divadelnictví (a spolu s ním byli z divadla „vzdáleni“ také šéf opery Čelanský a dramaturg Kamper), definovala „genius loci“ budovy a jako by nastartovala mechanismus, který se ve stodesetileté historii ještě několikrát zopakuje. Výrazné (a často také lidsky rozporné) osobnosti, které by divadlo chtěly strhnout ke svému dominujícímu pohledu na svět a umění, jsou dříve či později nejen provozovateli, tedy zvenčí, ale i odporem zevnitř obviněny z toho, že „osobní prospěch“ nadřazují „divadelnímu zájmu“, a z divadla často špinavými prostředky vypuzeny.
Šaldou opovrhovaný spisovatel, komediograf a Šubertův tajemník Václav Štech je nakonec správním výborem Družstva Národního divadla jmenován ředitelem, stane se to 29. 3. 1909, tedy až poté, co se mu podaří zalátat stávkou vyprázdněnou kasu a stabilizovat publikum. Toho dosáhne zejména masivním nasazením operet. Dolarové princezny Leo Falla byly prvním vinohradským reprízovým matadorem s více než stovkou repríz. Štechovu čtyřletému ředitelování, barvitě popsanému často skandalizujícím způsobem v knize Vinohradský případ, se budeme věnovat příště.
Jan Vedral
