PREMIÉRAMatka zápasí o život dítěte
Jan Vedral
Název Styronova románu Sophiina volba se vžil jako označení zrůdné nutnosti volby mezi životem a smrtí jednoho ze dvou dětí. Kdo může oprávnit rozhodnutí matky, které z jejích dětí má zahynout, aby druhé mělo možnost žít? Kdo má právo obětovat cizí život, byť i ve prospěch života někoho dalšího? Za mravní neřešitelnost tohoto dilematu činí etika současného člověka odpovědnou odlidštěnou moc, která hrdinku románu na rampě vyhlazovacího tábora k takové volbě přiměla.
Kateřina Brožová, Petr Rychlý, Oldřich Vlach a Marek Lambora na čtené zkoušce inscenace Ifigenie v Aulidě
Mezi antickými mýty najdeme příběhy, které jako obrazy krajních poloh lidské existence obsahují podobná dilemata. Nároky nutící postavy těchto příběhů učinit nelidskou volbu z nich právem činí hrdiny v původním smyslu slova. Hrdina se nemůže zkoušce vyhnout a nemůže v ní také obstát bez následků. Jde o to, zda rozpozná a přijme svůj osud a spolu s ním odpovědnost za řád světa, a to i tehdy, když to přináší nutnost přinést nadosobnímu osobní oběť.
Takový příběh přináší i Euripidovo poslední dramatické dílo – Ifigenie v Aulidě. Matkou, která je vystavena obdobě Sophiiny volby, je zde královna Klytaiméstra (Kateřina Brožová). Její manžel, vojevůdce Agamemnón (Václav Vydra) ji obelstí, když vyláká pod záminkou sňatku mladičkou Ifigenii (Sabina Rojková) do vojenského tábora v Aulidě, kde v zátoce čeká obrovské loďstvo Řeků na příznivý vítr. Ve skutečnosti však podlehne naléhání bratra Meneláa (Petr Rychlý), který uvěřil obskurní věštbě, že bude-li Ifigeniin život obětován bohyni Artemidě, vítr konečně umožní Řekům pohnout se z místa, porazit Troju a přivézt zpět do vlasti jeho manželku, krásnou Helenu, kterou unesl Paris. Jenže Klytaiméstra pochopí manželův ukrývaný hanebný záměr a jako matka začne strhujícím způsobem bojovat o záchranu života svého dítěte.
Ono se řekne – rozpoznat řád světa, přijmout svůj osud a obětovat se… Nesměl by to ovšem být Euripidés, největší znalec složité lidské psychiky mezi antickými tragédy, aby pohled na řád světa nezkomplikoval způsobem blízkým i dnešnímu člověku. Na rozdíl od jiných tragédií zde nepromlouvá odlidštěná moc nějakého „boha na stroji“, jíž je třeba se podřídit. Je tu jen zmíněn nepříliš hodnověrný věštec, jakýsi dobový prognostik či „spindoktor“, který tvrdí cosi o božské vůli.
Toto tvrzení nelze ověřit, lze ho však demagogicky zneužít, a nabudit tak desetitisícové vojsko frustrované dlouhou nečinností v zálivu. Přesně to udělá nedůstojný paroháč Meneláos, aby přiměl k vladařskému rozhodnutí svého ambiciózního bratra Agamemnóna. Ifigenie se tak má stát obětí mnoha křížících se zájmů složitého světa dospělých, kteří se všichni do jednoho ohánějí povinnostmi vůči „vyššímu, nadosobnímu zájmu“. Je přece zájmem Řecka pomstít podlý únos, je přece zájmem vojska, aby zavál příznivý vítr, je přece zájmem vojevůdce, aby podřídil rodinu potřebám vojska, je přece zájmem bratra pomoci bratrovi. Proti tomu všemu postaví Klytaiméstra jediný zájem – právo dcery Ifigenie na vlastní život.
Takový spor o hodnoty, který se prostřednictvím dechberoucího příběhu plného emocí v Ifigenii v Aulidě strhne, souzní s hodnotovým chaosem naší dnešní příliš pragmatické a příliš individualistické doby. V kritických dobách je vždy dobré vracet se ke kořenům vlastní kultury, a ty antické drama nesporně obsahuje. Hodnoty v námi inscenovaném dramatu obnoví svým skoro dětským činem jeho jediná skutečná Hrdinka – sama Ifigenie. Jen ona má právo rozhodnout o své oběti. Její oběť pak znovunastolí hodnoty ve světě, který padl do léčky dobrovolně přijímaného mravního relativismu.
Premiéra 16. února, reprízy 19., 21. a 26. února 2018
