Potkali jsme se v divadelním klubu, právě tam, kde jsou vystaveny jeho fotografie hereckého souboru. Rozesmátý pohled na originální momentky sice chvílemi přerušil náš dialog, ale zároveň taky připomněl už skoro pětadvacet let, která prožil v Divadle na Vinohradech. Martin Zahálka, herec, který se už v mládí upsal především divadelnímu jevišti.
Z kraje devadesátých let jste zažil Vinohrady nabité velkými hereckými osobnostmi. Bylo obtížné najít si mezi nimi své místo?
Nebylo jednoduché se prosadit. Navíc v Plzni jsem byl zvyklý na obrovské příležitosti. I na Vinohradech mě potkalo několik pěkných rolí, ale taky byly doby, kdy jsem hrál role menší. To jsou všechno ale docela přirozené vlny, které procházejí každým hereckým životem a není na tom nic mimořádného. Pro jednoho uměleckého šéfa jste hvězda, další vás moc nebere… Žebříčkování je, myslím, vůbec nesmysl a každý úkol v dobrém divadle má svůj smysl. S každou postavou na jevišti je to pro mě znovu poprvé, a i když mám zrovna malou nebo střední roli, v dobře sehraném orchestru si rád zahraju i druhé nebo třetí housle.
I proto mám z vašich rolí pocit, že se i po letech večer do divadla rád vracíte a že i ten nejmenší herecký úkol vás zajímá a baví?
Jsem rád, že ten pocit máte. Ano, hrát mě pořád baví. Neumím si představit, že bych večer vylezl před lidi a jen tak „technicky“ svou roli odehrál. Snažím se v každé – i v té nejmenší – postavě najít něco, co mě samotného nebude nudit. Někdy se to hledá těžko, někdy mám i jinou představu než režisér, ale jsem víceméně herec poslušný a zakazuji si předem všechny protesty. Neumím si představit, že bych hrál naštvaný nebo rozladěný. Až tomu tak bude, s hraním přestanu. Zatím se ale do divadla stále těším.
Tahle vyrovnanost přišla postupně, nebo ji máte v sobě od začátku?
Možná by jistá vyrovnanost měla být povinnou výbavou i pro život, nejen pro divadlo. Divadlo je – kromě povznesení ducha, kladení zásadních otázek nebo jen oddechové zábavy – taky velmi tvrdý trh. Už dávno jsem pochopil, že diváky nezajímají naše otázky, dohady a hledání ve zkušebně, ale jenom představení, které si vybrali a zaplatili. A bez rozdílu žánru je výsledek buď vynikající či dobrý, průměrný nebo, nedej Bože, otřesný. A co člověk, to jiný názor. Málokdy se poštěstí ten zázrak, kdy jsou nadšeni všichni. Tvůrci i diváci. Ale pokaždé bychom se o to měli pokusit.
Plzeňská léta s divadelním mágem, režisérem Otou Ševčíkem, to byla asi především velká divadelní škola…
Ano a s přibývajícími léty si vážím Oty Ševčíka stále víc. Byl vzdělaný, vtipný, pokaždé s gejzírem nápadů. Rád vzpomínám i na tehdejší dramaturgyně Mášu Caltovou a Johanu Kudláčkovou a na vynikající herecký soubor. Když jste mladý, nasáváte do sebe všechno jak houba. Jako režisér měl Ota slavná i zapomenutelná představení, ale co dneska považuju za daleko větší hodnotu, to bylo jeho umění být geniálním šéfem divadelního souboru. Měl čas a jezdil po vlastech českých a opravdu sledoval, co se kde hraje a kdo to hraje, a taky dobře věděl, když si někoho vybral, proč ho do souboru potřebuje a co pro něj chystá. Se mnou to bylo zrovna tak. Dneska zpětně oceňuju, jak to měl Ota Ševčík detailně promyšlené. Dokázal nám říct jednoznačně: „Potřebuju tě, nebo ne.“ A nebo: „Pět let si počkáš, teď máš věk, kdy tuhle roli ještě hrát nemůžeš, teď je pro tebe lepší hrát to a to. Ale počítám s tebou, protože je to v tobě a máš talent.“ Soubor měl tak dokonale poskládaný, že mohl hrát z fleku cokoli. Všechny postavy měl k dispozici. Od Romea po Leara.
Znamená to, že klidná a inspirativní atmosféra v souboru je pro vás základní podmínkou pro úspěšnou společnou práci?
Samozřejmě. Divadlo je společná práce mnoha rozdílných lidí a každý má právo na svůj názor. Ale na druhou stranu divadlo nemůže být demokracií. V každém souboru proto musí být, pokud možno, osvícená osobnost, která nakonec nekompromisně rozhodne. A když se poštěstí zkoušet s kolegy, kteří na sebe slyší, a ke všemu je třeba i sranda, je to radost. K ideálu stačí málo: výborná hra, skvělý režisér, vynikající herci, štěstí na správnou chvíli pro premiéru a pro každého herce v té hře rozkošná role. Prý se to někomu i dvakrát za život povede.
S pohledem na vaše fotografie v divadelním klubu nebo na dveřích vaší herecké šatny mě napadá, že i vy sám jste spolutvůrcem místního genia loci…
Spolutvůrce? Kéž by. Na chodbách v zákulisí u pánských šaten visí cedule Zahálkova ulice a spousta zlomvazek s mojí fotkou, které jsem rozdal kolegům k premiérám, ale sám od sebe jsem si tam nic nepřilepil. A to, co je dnes stále ještě na stěně v divadelním klubu, to jsou skutečně všechno moje snímky. Začal jsem fotografií Ládi Potměšila a postupně jsem v nejrůznějších situacích zdokumentoval a „zneuctil“ popiskem pod fotkou většinu souboru. Knížka, která z toho před časem vznikla, je už dávno rozebraná, a když se dobře podíváte, zjistíte, že brzy bude zřejmě rozebraná i tahle galerie. Možná bych měl být rád, že některé snímky udělaly návštěvníkům klubu takovou radost, že si je rovnou nepozorovaně odnesli s sebou domů. Těch deset nejlepších chybí.
Novináři se vás i vaší manželky, herečky Lucie Juřičkové, často ptají na výhody a nevýhody hereckého manželství. Souhlasíte, když říká: „Samozřejmě že si povídáme večer doma po premiéře, ale v podstatě nejsem schopná Martinovi něco smysluplného říct. A myslím, že Martin to má stejně.“
Lucka to vystihla docela přesně. Velkou výhodou všech profesních vztahů je – a to platí i obecně – že asi líp dokážete pochopit, čím se váš partner zrovna „umělecky“ trápí a jaké svízele herecký život občas přináší. O divadle spolu tedy občas mluvíme, ale své výkony si vzájemně nikdy nehodnotíme. Koneckonců máme oba slušně vypěstovaný pud sebezáchovy a předcházíme tím případným domácím hádkám. Kriticky hodnotit svého partnera je velmi nebezpečné. A navíc, proč doma rozebírat práci? Jsou romantičtější témata. Například co uvařit k nedělnímu obědu a kam jít na procházku.
V březnovém čísle rozhovor se Sabinou Rojkovou a Markem Lamborou
