Simona Postlerová hraje Jelenu v nové inscenaci Peškovových Sluníčkářů. Před druhou generální zkouškou jí položil Jan Vedral několik otázek.
Simono, od rolí dívek ses „přehrála“ do dramatických partů osudových žen. Jak bilancuješ svou jevištní práci na své mateřské scéně, v Divadle na Vinohradech?
Před pětadvaceti lety, kdy jsem nastoupila, jsem si rovnou zahrála osudovou ženu Evženii ve Schnitzlerově hře Duše – krajina širá. Krásná práce s panem režisérem Smočkem. Měla jsem a mám stále nádherné role, vzpomínám například na setkání s režisérem Petrem Novotným v dramatizaci románu Sto roků samoty, vzpomínám i na jeho Krejčovský salon či Kdo se bojí Virginie Woolfové. Milovala jsem svou Ninu v Lermontovově Maškarádě s Mirkem Dlouhým ve Strniskově režii. Když se snažím pochopit roli, její duši, přemýšlení, charakter, o „přehrávání se“ nemusí být řeč, jelikož vše přirozeně určuje čas.
Po Stoppardově agentce Hapgoodové ve Dvojitém agentovi, po rozvrácené Libby v Beresfordově Posledním z Haussmanů a po – zkázu své rodiny marně odvracející – Kateřině Stockmannové v Ibsenově Nepříteli lidu teď přišla na řadu Jelena Protasovová ve Sluníčkářích. Další podoba silné ženy v kritické životní situaci. Co si o Jeleně myslíš?
Jelena hledá samu sebe, hledá své místo, touží po morálce, po dobru, ale trochu zúženým pohledem, proto se i mýlí a zároveň se tím trápí. Mám svou postavu moc ráda a budu ji obhajovat a prát se za ni.
Co podle tebe tahle sto deset let stará hra říká našemu dnešku?
Hra se zaobírá tématem zahleděnosti do sebe, jak je někdy těžké vystoupit ze své ulity a mít skutečný, opravdový zájem o druhé. Myslím si, že se s tímto tématem potýkáme právě dnes. Ale zároveň je to podáváno bryskními a vtipnými dialogy.
Už podruhé hraješ partnerku postavy, kterou ztělesňuje Igor Bareš. Jaká je spolupráce s touto novou posilou hereckého souboru DnV?
Řekla bych – a doufám v to – že si na jevišti rozumíme. Cítím velmi podobný úhel pohledu na divadlo, též na humor, styl nadsázky. Navíc je to herecký partner, který se umí dívat do očí, a to je fajn.
Co bys popřála vinohradským divákům do nedávno započatého roku 2017, což je rok, kdy naše divadlo slaví své stodesáté narozeniny?
Divákům i nám hercům přeji, abychom měli naše divadlo stále rádi. Nám přeji šťastnou ruku, abychom diváky nezklamali. A všem přeji krásné divadelní večery a samozřejmě hodně zdraví.
-dral-
