Tomáš PavelkaTereza Terberová
Molièrova komedie Škola žen zesměšňuje machistickou touhu mužů po ženě, kterou mohou dokonale ovládat, která je ničím nepřekvapí a od níž se nemusí bát nevěry. Molièrovo vyobrazení žárlivce je tak přesvědčivé snad proto, že psal roli pro sebe a vycházel při psaní hry z vlastních zkušeností. Vzal si ve čtyřiceti letech o osmnáct let mladší dívku, herečku, na niž nesnesitelně žárlil. Škola žen je proto krajně sebeironická a velkou školou je především pro hlavního hrdinu a – zdá se – i pro autora samotného. Hra je výbušná svým tématem obzvláště v dnešní době, kdy vnímáme manželství jako propojení dvou duší, které si mají být rovnocenné.
„Hrdina“, kterého napsal Molière sám pro sebe, aby nechal publikum bavit se vlastním manželským „štěstím“, se jmenuje Arnolf (Tomáš Pavelka). Ten vychovává svou budoucí ženu, mladičkou dívku Anežku (Tereza Terberová), k obrazu svému – sází vše na její naprostou nevzdělanost, nevinnost a naivitu. Ty ho mají uchránit před jeho největším strašákem – před parohy. Bojí se, že by ho tím manželka mohla společensky zesměšnit. Nevěří na věrnost žen snad i proto, že sám jich za život už svedl dost a řadu manželství viděl kvůli nevěře v troskách. Když ale do rovnice přibude mladík Horác (Dominick Benedikt), syn Arnolfova přítele, probudí to v Anežce poprvé něžné city a v Arnolfovi cit majetnický. Z Arnolfovy žárlivosti, Anežčiny naprosté nevinnosti a Horácovy touhy získat Anežku pro sebe vyplývá řada komických situací. V komedii nechybí ani postava liberálního přítele a důvěrníka (Jan Šťastný), před nímž se Arnolf chvástá. A o Anežku se stará a chrání ji nepříliš inteligentní, o to ovšem zábavnější sluhovský pár (Marek Holý, Simona Postlerová).
Molière píše s pochopením, postavy proto nejsou jen pouhými karikaturami. Hořkost, kterou cítíme v Arnolfovi a již postavě autor vetkl, nám pomáhá ho částečně litovat, i když se mu musíme smát. Smějeme se postavě, autorovi a tak trochu i sobě samým, když se v postavách a jejich trápení poznáváme. Komedie nám pomáhá s odstupem se podívat na vlastní život a vlastní slabosti a zasmát se jim. Žárlivost zažil snad každý z nás, ve Škole žen je ale zveličena do absurdních, a proto komických rozměrů.
Molière ve Škole žen dokazuje, že i komedie může promlouvat o lidské duši, a i když se zabývá tím „nižším“ v nás, může tak činit na vysoké úrovni. V této hře Molière používá nejvznešenější klasicistní verš – alexandrin a ukazuje tak, že předvést život v komickém světle jde i velmi sofistikovanými prostředky. Molièrova komedie tak v sobě snoubí literární kvality s velkým divadelním potenciálem. Molière jako herec a principál věděl, jak textem nabídnout dostatečný podklad k rozvinutí hereckého umu a napsat situace tak, aby v nich byly vždy všechny postavy aktivní.
Molièrova mladičká manželka, Armande Béjartová, byla ostatně také herečkou a zároveň dcerou jeho dlouholeté partnerky, milenky a spoluprincipálky divadelní společnosti, Madeleine Béjartové. Zlí jazykové o Armande dokonce tvrdili, že je Molièrovou dcerou (což pravda nebyla). Zdá se, že právě pomluvy a problematické manželství byly tím, co Molièrovi dodalo dostatečný – bolestně nabytý – materiál k napsání dnes už klasické komedie.
Hru uvádíme v překladu herce Divadla na Vinohradech Jiřího Žáka, kterého budete moci v inscenaci vidět v roli Enrika. Režijně ji připravuje Juraj Deák.
Premiéra je plánována na 21. dubna 2017.
