„Moje kniha je poezie! A pokud ne, tak jí bude! V naší zemi, v Norsku, se pojem poezie přizpůsobí této knize!“
Takto „skromně“ reagoval Henrik Ibsen na výtky kritika Petersona po knižním vydání Peera Gynta roku 1867. Ibsen psal hru v Římě, kam se po krachu svého šéfování norskému divadlu v Kristianii a po úpadku způsobeném neschopností platit vlastní dluhy vypravil i s rodinou jako státem podporovaný stipendista, a zamýšlel ji jako literární drama. Prvním velkým římským básnickým dramatem, Brandem, konečně přesáhne provinční ohlas a vzbudí evropský zájem. Také nesmlouvavě kritickým postojem, který zaujme ke svému obrozujícímu se národu a k jeho osobnostem, navzdory finanční podpoře, které se mu od nich dostává. Úkol spisovatele definuje pro sebe rovněž velikášsky: „Tady nezůstane kámen na kameni. Já je sešvihám.“
Peer Gynt je tedy, mimo jiné, i Ibsenovo vyrovnání se s vlastí. Sám Gynt je norskou folklorní postavou, směšnohrdinským obrazem lidového typu z rodu Králů Ječmínků, Baronů Prášilů či Eulenspiegelů. Ibsen na něj narazil roku 1862, když ve vesnicích norských hor sbíral lidovou slovesnost. To, co s Gyntem jako ztělesněním „lidového Nora“ provede ve své dramatické básni, vzbudí ovšem po knižním vydání odpor. H. Ch. Andersen zcela „nepohádkově“ glosuje: „Hru napsal šílený spisovatel!“ Kritik Brandes: „Jaké zvrhlé potěšení autorovi činí takové pošpinění lidské povahy!“ A kritik Dunker je lapidární, Peer Gynt je pro něj „hra – zrůda“. Ibsen si stojí na svém, přesvědčen – a nejen v tom se podobá svému nesporně autobiografickému Gyntovi – že píše pro věčnost: „Když mi vezmeš věčnost, vezmeš mi všechno.“ Gynt je navzdory (nebo i díky) odporu čten, znovu vydáván, překládán. „Do Norska se nevrátím, dokud mě nepovolá!“ rozhodne se Ibsen.
Pokud jde o pojetí poezie, Ibsen se nemýlil. Nejen obrozující se norská společnost uznala záhy jeho dílo za kanonické, ale i v evropském měřítku se Peer Gynt natrvalo prosadil jako výjimečný případ básnického dramatu, které inspiruje divadelníky ke stále novým a novým inscenacím.
Na světových scénách žije dodnes, spolu s Norou jsou dvěma nejčastěji uváděnými Ibsenovými dramaty.
Peer Gynt se v Čechách objevil poprvé v roce 1916 v Divadle na Vinohradech, zde pak byl inscenován ještě v roce 1937. Nynější třetí vinohradské nastudování připravuje režisér M. Čičvák (Amadeus, Andorra, Caligula) s Ondřejem Brouskem jako Gyntem, Andreou Elsnerovou jako Solvejgou a Dennym Ratajským jako Bøjgem.
-dral-
Premiéra 17. března 2017
