Přiznám se, že jsem to prosincové pondělí šel na reprízu Deákovy inscenace se smíšenými pocity: rozpaky budil už samotný titul Sluníčkáři (jak módně, i když po smyslu přesně přejinačili na Vinohradech hru Maxima Gorkého Děti slunce). Když pominu nedůvěru, již ve mně vzbuzuje nadužívání pojmu „sluníčkáři“, který slýchávám jako ironickou nálepku oponentů zpravidla tam, kde dojdou věcné argumenty, mou předběžnou opatrnost ještě zvyšovaly negativní kritické ohlasy z premiéry. O to příjemněji jsem byl překvapen tím, co jsem viděl.
Po Deákově inscenaci Ibsenova Nepřítele lidu to bylo v poslední době už podruhé, co jsem viděl na velké scéně opravdu velké, strhující, kontrapunkticky rozehrané dramatické divadlo, dobývající se pod povrch „klasického“ textu, hovořící dnešním jazykem o výsostně dnešních problémech. Divadlo s pevným inscenačním i občanským názorem, nekonjunkturální a nepodbízivé: už podruhé jsem měl pocit, jako bychom ten večer spolu, diváci i tvůrci, ani nežili v mediálně zparchantělé, rozplizlé (korektně řečeno „tekuté“) a politicky skrz naskrz prolhané (korektně řečeno „postfaktické“) době. A hlavně: viděl jsem po dlouhé době na velké činoherní scéně divadlo postavené na velkých hereckých výkonech.
Po doktoru Stockmannovi, kterého zoufalství z okolí, smířeného už dopředu s korupcí, dožene až k fanatismu nakonec stejně škodlivému, jako je zlo, proti němuž bojuje, je egoistický vynálezce Pavel Protasov druhou velkou dramatickou studií Igora Bareše na vinohradské scéně. Jeho blouznivý chemik a dětinský vizionář je sympaticky vášnivý, bystrý, citlivý a všímavý, ale bohužel jen ke svým alchymistickým nádobkám a ingrediencím. A naopak je beznadějně tupý, zapouzdřený a bezohledný ke všemu, co přesahuje obzor jeho „vědy“ – od citově dementního vztahu k vlastní ženě (znamenitá Simona Postlerová), přes domácí násilí v nejbližším okolí (Skopalův „mačo“ Jegor), nemocnou sestru (výborná maniodepresivní studie neurotického radikalismu Zuzany Vejvodové), po introverzního veterináře, který je snad jedinou realisticky uvažující postavou hry a zákonitě končí sebevraždou (už poněkolikáté skvělý Tomáš Pavelka). Barešův Protasov je mistrovská studie nikoli ruského intelektuála po nezdařené revoluci roku 1905, ale bezmocného intelektuála dnešních dnů. Trpí nejen chorobnou dispraktičností, ale především fatálním nedostatkem empatie. Není s to nahlédnout hrozivě rozevřené nůžky mezi světem svých ušlechtilých idejí a světem stále hlubší chudoby fyzické i duševní. Je – podobně jako ostatní postavy hry – bezmocný vůči „malým“ i „velkým“ dějinám, které si bez ohledu na naše „slunečné“ představy a „ideály humanitní“ pochodují, jak samy chtějí, a samopohybem nejprimitivnějšího populismu produkují na běžícím pásu Brexity, Putiny, Zemany, Trumpy i Le Penové.
Na rozdíl od přesně vybudované inscenace je Gorkého hra místy upovídaná (a jako taková vyžaduje občas škrty), ale její jádro mluví k evropskému dnešku tak pronikavě jako málokterá jiná hra na soudobém českém jevišti.
Vladimír Just
