Leopolda Dostalová jako Emilia Marty
v dramatu K. Čapka Věc Makropulos, 1922
Období 1. světové války přineslo Městskému divadlu na Královských Vinohradech (MDKV) mnoho starostí a různých obtíží, ale díky působení režiséra K. H. Hilara také postupný umělecký vzestup.
V předposledním válečném roce upoutala pozornost veřejnosti i tisku aféra kolem inscenace Fidlovačka. Vinohradský umělecký šéf Hilar nasadil Tylovu a Škroupovu hru, aby vyhověl rozjitřeným národnostním citům publika, přesyceného komediemi a operetami. Premiéra v červnu 1917 (v režii F. Hlavatého) se díky písni Kde domov můj stala národní manifestací (od 2. poloviny 19. stol. byla neoficiálně vnímána jako česká národní hymna). Podle popisu ředitele Vinohradského divadla F. Fuksy vystupňovala při představení tato píseň národní cit publika na nejvyšší stupeň nadšení, odhodlaného ke všemu, i k revoluci… Fidlovačka se hrála i dvakrát denně před vyprodaným divadlem. Brzy se však objevily potíže s cenzurou a následoval zákaz provozování. Nastala bizarní situace – Fidlovačku podpořil vojenský velitel Prahy generál Zanantoni, který si Vinohradské divadlo oblíbil, protože pořádalo bezplatná představení pro vojáky – rekonvalescenty a ústřední píseň prohlásil za neškodnou sentimentální odrhovačku. Nakonec Fidlovačka získala povolení k opětnému nasazení na repertoár divadla až z Vídně(!), prý údajně na pokyn císaře Karla, jenž píseň Kde domov můj znal ze svého pobytu v Brandýse nad Labem a který se kdysi ve Vinohradském divadle skvěle pobavil na jakési operetce. Inscenace se hrála až do října 1918 a nadšené obecenstvo zpívalo při každém představení ústřední píseň společně s barytonistou Janem Ternusem.
V roce 1919 se vyhrotily letité spory mezi činohrou a zpěvohrou. Městské divadlo na Královských Vinohradech mělo být původně jen scénou činoherní, ale během stavby se rozhodnutí změnilo a divadlo bylo koncipováno jako vícesouborové. Důvodem byl jednak vzorový model Národního divadla, k němuž se ředitel Šubert upínal, jednak obava, že pouze činohra nepřiláká trvale dostatečný okruh publika. Šubert za svého působení zpěvohru hýčkal, ale tajemník divadla V. Štech od počátku upozorňoval, že vinohradská opera nemůže konkurovat zavedené a nesrovnatelně lépe podporované opeře Národního divadla a Zemského německého divadla. Soužití činohry a zpěvohry bylo problematické už od začátku – dva početné soubory se svými nároky na zkoušení a hraní se do jedné budovy nemohly vejít. Rozbuškou konfliktu se stal právě K. H. Hilar, který usiloval o vytvoření špičkového sebevědomého činoherního souboru, schopného plnit velké umělecké úkoly, a zpěvohra mu v tomto záměru překážela.
22. června 1919 vstoupilo celé divadlo (kromě členů činoherního souboru) do stávky a „společným nepřítelem“ se stal právě Hilar. Za něj se však postavili novináři, spisovatelé, herci, politici i ředitel Fuksa. Spojené družstvo Národního divadla – řídící orgán Vinohradského divadla – pak vydalo prohlášení, na jehož základě zpěvohra z divadla odešla a od sezony 1919/1920 se MDKV stalo definitivně pouze činoherní scénou.
K. H. Hilarovi už nestálo nic v cestě a této možnosti naplno využil – MDKV zaujalo pozici nejsilnější pražské činoherní scény a stalo se nositelem úsilí o moderní divadlo. V lednu 1921 na vrcholu úspěchu odchází Hilar z Vinohrad do Národního divadla, které po odchodu Jaroslava Kvapila prožívalo krizi. V září 1921 přichází na opuštěný post vinohradského uměleckého šéfa právě Kvapil – kultivovaný padesátník se k divadlu vracel po tříleté pauze, kdy působil jako sekční šéf na ministerstvu osvěty. Prostřednictvím divadla chtěl přispívat k procesu kulturní společenské konsolidace počátku 20. let, vyhýbal se experimentům, snažil se na jevišti zobrazit vnitřní život postav. Předal vinohradské scéně to nejlepší, co ve své době předat mohl, především uvedl v letech 1921–1927 velký cyklus jedenácti her W. Shakespeara, všechny sám režíroval. Za jeho šéfovské éry přišli do vinohradského souboru výrazní herci – Pačová, Scheinpflugová, Štěpánek, Haas, Smolík, Vydra ml. a další a na Kvapilův popud nastoupil od 1. října 1921 na Vinohrady jako dramaturg Karel Čapek, který začal ihned také režírovat. Nastudoval sedm titulů, mezi nejúspěšnější patřila Zeyerova Stará historie, velký autorský úspěch znamenala světová premiéra jeho dramatu Věc Makropulos s L. Dostalovou v roli Emilie Marty. Karel Čapek přizval ke spolupráci svého bratra Josefa a objevil v něm originálního jevištního výtvarníka, jemuž svěřil výpravy u většiny svých režií. Výpověď z funkce dramaturga podal K. Čapek ze zdravotních důvodů v březnu 1923.
V roce 1922 vstoupil v platnost zákon, jímž se ze skupiny měst pražských vytvořila Velká Praha a Městské divadlo na Královských Vinohradech se stalo reprezentativní scénou hlavního města nové republiky.
