Stavba divadla, 1906
Otevíráme zde nový cyklus, který se bude ve dvaceti pokračováních zabývat událostmi spojenými s historií Divadla na Vinohradech. Tu si v roce, kdy divadlo oslaví své stodesáté narozeniny, připomínáme různými způsoby, zejména proto, že současné umělecké vedení divadla vnímá své programové směřování k tzv. velké činohře jako synergii reflektované minulosti a tradice s potřebou hledačství živého a účinného scénického obrazu vyjadřujícího skryté a dosud nevyslovené obsahy a potřeby naší současné pospolitosti.
Někdy v roce 1988 jsem po představení Sofoklova a Skácelova Oidipa odjížděl po magistrále na Nuselský most. Za náměstním I. P. Pavlova jsem musel zastavit. Několikaproudou vozovku přecházel stařec; nespěchal, dokonce se uprostřed silnice zastavil, otočil se a poklonil. Byl to tehdejší doyen hereckého souboru Vladimír Hlavatý (1905–1992), který hrál v Oidipovi Pastýře. Ptal jsem se ho, co to provádí za životu nebezpečný rituál. „Klaním se Vinohradskému divadlu. Vím, kde je mezi střechami divadelní budova s anděly vidět, a tak, jak se věřící křižují vždy, když jdou kolem kostela, já se vždy klaním divadlu. Vždyť ho otevíral můj otec a já v něm strávil celičký svůj život.“
Byla to lekce pokory a úcty k budově, kterou prošly stovky nejrůznějších uměleckých osudů, v níž se české divadlo dotklo nebes umělecké průkaznosti a duchovní spřízněnosti s dobou, ale také, žel, očistce průměrné konfekční služebnosti a pekla kolaborace. Byl to výraz moudrého poznání, že Vinohradské divadlo je větší a trvalejší hodnota než zájmy sebetalentovanějšího jednotlivce, i pochopení, ke kterému snad přispěje i náš nový cyklus článků: že totiž tato hodnota není ničím samozřejmým a je třeba ji neustále mít na paměti, být si jí vědom, pěstovat ji, ba dokonce o ni stále znovu a znovu usilovat a bojovat.
První velká sláva
Královské Vinohrady byly až do roku 1922, kdy došlo k vytvoření Velké Prahy, samostatným městem s vlastní samosprávou. Ta se rozhodla zbudovat zde své vlastní velké české divadlo, aby místní měšťané nemuseli cestovat „daleko“, až do Prahy do Národního divadla k Vltavě, či „nenárodně“ do bližší německé opery v budově dnešní Státní opery. Vinohradská záložna koupila usedlost Štikovnu u tehdejšího ještě nedobudovaného náměstí a zastupitelstvo Královských Vinohrad poskytlo 1 000 000 korun na stavbu a uměleckou výzdobu. V konkurzu byl vybrán návrh architekta Čenského, stavba začala 27. 2. 1905, na konci září, 28. 9. 1905, byl v již hotových základech položen základní kámen, 24. dubna 1907 si budovu prohlédla J. V. císař František Josef – a 24. listopadu téhož roku bylo divadlo slavnostně otevřeno. (Celá stavba tedy trvala z dnešního technologicky jistě mnohem pokročilejšího hlediska pouze neuvěřitelných 33 měsíců a také cesta od záměru přes jeho schválení a výkup pozemků, výběr architekta a dodavatelů byla mnohem expresnější než dnes. Jak to ti předkové dělali?)
První ředitel Městského divadla na Královských Vinohradech
F. A. Šubert„Zevnější ráz slavnosti byl velkolepý. Rozlehlé Purkyňovo náměstní před budovou městského divadla již od ranních hodin plnilo se hustými zástupy obecenstva a k 11. hodině (…) tyto zástupy rozrostly se v ohromné shromáždění, které vyplnilo celé prostranství mezi divadelní rampou a protějším kostelem sv. Ludmily,“ referují Národní listy.
Královské Vinohrady svěřily divadlo do péče Spojeného družstva Národního divadla a to zvolilo ředitelem Františka Adolfa Šuberta (1849–1915). Tento novinář a dramatik byl v letech 1883–1900 prvním ředitelem Národního divadla, tamní ředitelnu neopouštěl dobrovolně. V nové budově si zjevně chtěl vyrovnat účty s domnělým nevděkem, a tak, oproti původnímu plánu, prosadil do nesubvencovaného divadla vedle činohry také operní a baletní soubor a orchestr, čímž družstvu, obci, divadlu i sobě zadělal na nekonečné problémy.
Při otevření divadla však optimisticky prohlásil: „Dnes odevzdáváte budovu nám k tomu, aby počala konati svůj úkol. Proto máte plné právo otázati se nás, čím my chceme v oboru dramatického umění učiniti ji a její scénu. Odpověď naše zní: Druhým českým divadlem národním.“
Do divadla (které mělo oproti dnešku jinou vnitřní dispozici, například galerii v místech, kde je dnes Studiová scéna) se vešlo 1350 diváků. Tajemník – a Šubertův nástupce v ředitelně – Václav Štech uvádí, že divadlo za Šuberta mělo 317 zaměstnanců. (Dnes je tu 630 míst pro diváky a 175 zaměstnanců.)
Univerzitní profesor Dr. Otakar Hostinský ve své slavnostní řeči dal do vínku divadlu dodnes živý a obtížně splnitelný úkol: „Divadlo umělecky vedené může hledati a také nalézati cesty a prostředky, aby dle možnosti pomáhalo získati nejširší vrstvy pro lepší umění a tím povznášeti nenáhle i průměrnou kulturní úroveň celého národa (…) v takových výkonech (…), z nichž zřetelně a jasně mluví upřímná a opravdová snaha po kráse a po pravdě.“
Večer pak byla činohrou provedena Vrchlického romantizující dramatická legenda Godiva. Opera s tehdejším šéfem L. V. Čelanským zahájila nazítří Weisovým Polským židem. Na jevišti se rozdávaly kytice a věnce. Za deset měsíců však měla přijít první rozsáhlá krize, při níž se už rozdávaly výpovědi. Vyvzdorované Šubertovo ředitelské zmrtvýchvstání netrvalo dlouho a nepřineslo mu satisfakci. Jeho rychlý konec v ředitelně otevřel dodnes se táhnoucí sérii pompézních oslav a skandálních, křivdu a nespravedlnost přinášejících odchodů uměleckých osobností Vinohrad. O tom více v příštím díle.
