Poprvé jsem je na jevišti společně viděl v hlavních rolích Werfelovy hry Jacobowski a plukovník. Nezapomenutelný zážitek. A když se po letech představili jako titulní pár stárnoucích komiků v Simonově Vstupte!, napadlo mě, že Al Lewis Viktora Preisse a Wilie Clark Tomáše Töpfera jsou vlastně další podobnou dvojicí, kterou osud svedl dohromady a zůstává spolu jednou provždy, ačkoli každý z těch dvou je docela jiný. Fakt, že oblíbené a stále vyprodané Vstupte! brzy oslaví už stovku repríz, byl sice hlavním důvodem k našemu rozhovoru, ale – jak se nakonec ukázalo – nebyl tím nejdůležitějším.
Jaká je dnes vašima očima Simonova komedie? Jak ji změnily reprízy nejen v Divadle na Vinohradech, ale také cesty za diváky po celé České republice?
TT: Vstupte! si během tří let našlo svou vlastní tvář, a tak jsem získal klid a jistotu, že se snad nemůže nic přihodit. Dokážeme si s jednotlivými situacemi pohrávat a užívat si drobnosti anebo i občasné nečekané změny, které jsou ku prospěchu každé komedii.
VP: Premiéra je pokrm, který musíte dovařit. Ovoce, které musí dozrát. Pro mě, jak často opakuji, by premiéra mohla být teprve po třicáté repríze. Ne nadarmo bývala u divadla praxe, že se hra ověřovala nějaký čas mimo centrum, a teprve pak se představila domácímu publiku. Určitě tedy naše cesty za diváky měly svůj význam. Simonova hra ale není jen konverzační komedií, mnohem víc je napsána v poloze tragikomedie. A to je právě ten úhel pohledu, který mám v divadle rád a který odkrývá peřinku našim hrdinům.
A jak se během uplynulých tří let se Vstupte! změnili oba hlavní protagonisté?
TT: No zestárli jsme! Každý přibývající rok je v našem věku znát. Hrajeme dědky a pomalu jsme do toho věku sami dospěli. To, že mě bolí klouby a ze židle se mi nevstává tak lehce, už nemusím výrazně předstírat. Ale to jsou jen moje pocity, Viktor je ještě mladý kluk.
VP: Někdy se cítím na sedmnáct, a jindy na sedmdesát. I proto se k příběhu těch dvou stárnoucích komiků ve Vstupte! tak rád vracím. Tomášovi na jevišti v jednu chvíli říkám: „Wilie, jestli nemáš nic proti tomu, tak já jdu na odpočinek…“ / „Jakýpak odpočívání!? Vždyť je teprve devět! Pojď, půjdeme si někam sednout!“ / „Ale já myslím na zbytek života…“ Nevím, proč mi uvízla v hlavě právě tahle citace z jejich dialogu. Možná proto, že cítím, jak se právě teď čím dál víc naplňuje.
Viktore, jak to myslíte, odchod na odpočinek?! V prosinci 2012 jste sice v rozhovoru pro měsíčník DnV mluvil o herectví jako o neustálém a s postupujícím věkem stále víc vysilujícím zápase se sebou samým, zároveň jste se ale na jiném místě vyznal z lásky k divadlu…
VP: Divadlo je běh na dlouhou trať. Zní to skoro jako fráze, ale každý máme určitou psychickou a fyzickou kapacitu, a tedy i hranici unavitelnosti, svoji míru soudnosti a odpovědnosti. A taky jinou potřebu regenerace. To, že jsem mohl dělat divadlo po dvě třetiny svého života, bylo pro mě velké štěstí a jsem za to vděčný. Skutečnost, že jsem mohl pracovat na scénách, na kterých tvořilo tolik osobností před námi, bylo nejen zavazující, ale i velká čest. Energie má ale zkrátka své hranice a teprve čas ukáže, jak to s ní doopravdy je a bude. Proto jsem se rozhodl tak, jak jsem se rozhodl. A věřte, nebylo to snadné.
Tomáši, jaká byla reakce ředitele divadla, ale také hereckého kolegy a přítele, když mu první herec v souboru oznámí rozhodnutí rozloučit se s divadlem?
TT: Jsme ve věku, kdy člověk začne vážně a bez pózy uvažovat, kdy je čas odejít. Mnozí takový okamžik propásnou. Viktor se jej pokouší zachytit ve správný čas. A pro každého je to vždy navýsost osobní rozhodnutí. Jsem o něco málo (necelé čtyři roky) mladší a očekávám, že Viktora budu následovat. Odejít do penze má chlap s blížící se sedmdesátkou nárok. To ale přece ještě neznamená konec světa a konec hraní a herectví. Jenom ten pocit povinnosti a odpovědnosti se změní na osvobozující stav nezávislosti a dobrovolného rozhodování. Ó, jak dobře tomu rozumím. Nějak rychle to v životě utíká. Už jsem viděl odcházet několik doyenů a vždycky jsou to ztráty nenahraditelné. Ovšem život souboru jde dál, přicházejí mladí, noví a spravedlivé je, že i oni budou jednou osobnostmi, s nimiž se pak ti nově příchozí budou neradi loučit. Je vždycky výhodnější, když ta nová krev v divadle lituje odchodu legendy, než aby se už nemohla dočkat, kdy ten „stařík“ konečně skončí. Viktor, jako emeritní člen souboru, bude dál vítaným hostem a dohraje do derniéry svá představení. A věřím, že si i později na Vinohradech rád zahraje něco, co ho bude těšit. Sedět na zápraží a dívat se do zahrádky, to by přece byla nuda.
Dokážete si vůbec představit, co se stane, až jednou skutečně naposledy zavřete dveře divadelní šatny?
TT: Rád bych, aby mladí říkali: „To je šatna, kde jsem s ním sedával…“ Stejně jako jsem říkal já – To je šatna, kde jsem byl s Pepíčkem Bláhou a panem profesorem Hlavatým. Snad se alespoň ve zdech divadla a na jevišti z prken, která znamenají svět, zachová několik našich stop. Občas se potom, když zrovna nebudu na rybách, přijdu podívat, jak to těm mladým jde. Budu určitě nevrlý stařec a jistě budu nostalgicky opakovat, že „za nás to bylo lepší“. Nebudu jejich poetice rozumět a budu sentimentálně vzpomínat na inscenace, které jsme dělali my. Ale přesto jim budu držet palce. Herecká duše je velice zvláštní. Když máte hodně práce, myslíte na odpočinek a těšíte se na dobu, kdy nebudete „muset“ každý druhý večer do divadla. Když tu práci ale nemáte, tak zase netrpělivě čekáte, kdy zazvoní telefon a někdo vám nabídne nějakou hezkou roli. Myslím, že Viktorovi bude mobil zvonit dost brzo!
VP: Byl jsem zvyklý pracovat ve stálých souborech, které se léty vyvíjely a dlouhodobě utvářely jako společenství osobností se stejným pohledem na věc a kde vzájemné lidské vazby a přátelské vztahy byly součástí tvůrčího prostředí. V takovém prostředí jsem vždy cítil jistotu ve své celoživotní nejistotě. Všechna rozhodnutí v životě samozřejmě záleží na momentálních pocitech a okolnostech a taky samozřejmě platí: Nikdy neříkej nikdy! A já vím, že Vinohradskému divadlu vděčím za mnohé.
V únorovém čísle rozhovor s Martinem Zahálkou
