O Bréalově Velké mele, Feydeauově „Ptáčkovi“, mamince Daně Medřické, dědově místě v herecké šatně a sezoně parforsních honů.
Vašku, ty se pořád usmíváš. Baví tě lidi bavit?
Musím říct, že i když na to někdy v zákulisí nevypadám, tak baví. Protože pokud herce nebaví hrát, jak potom může diváky bavit se na to koukat.
Vždycky, když zahraješ výraznou dramatickou postavu, například Učitele ve Frischově Andoře, ozvou se překvapené hlasy, že nejsi jen komik, ale herec s velkým dramatickým rozpětím. To jsi zdědil po svých rodičích (Daně Medřické a Václavu Vydrovi ml.) a po svém dědečkovi. Myslíš na ně, když vstupuješ na jeviště, na kterém sami tak úspěšně působili?
Moc dramatických postav jsem v životě nedostal, ale i těch málo jsem hrál rád. A paradoxně byli většinou všichni překvapeni a klepali mi na ramena. Přitom mi to většinou ani nedalo tolik práce jako spousta komediálních rolí. Když jsem přišel před 20 lety na Vinohrady a postavil se na jeviště, tak to na mě dýchlo. Hráli jsme tu všichni. Celá naše rodina. Dokonce sedím v šatně, kde seděl i můj táta a děda. Fakt dobrej pocit.
Co by řekla máma na tvého četníka Césara Gonfarona v Bréalově Velké mele? (Myslíš, že by pochválila nejen to, jak dokážeš publikum rozesmát, ale i to, jak dokážeš zahrát bezbrannou zamilovanost k nevěrné ženě, sebezničující lásku k mladšímu bratrovi, předstíranou loajalitu a strach ze střídajících se demagogických mocipánů a obrovskou chuť k dobrému jídlu?)
Tu roli hraju moc rád. Asi bude patřit k těm, na které budu vždycky rád vzpomínat. Ale nechtějte po mně, abych říkal, jak by mě máma chválila… Když se na mě byla podívat, pochválila mě skoro vždycky a maximálně poukázala na pár věcí, kterých bych se měl vyvarovat. A když jsem se zeptal, co konkrétně se jí líbilo, řekla mi, že to mi nepoví, protože bych se do toho pak „položil“ a už by to nebylo ono… No a od dědy bych chtěl slyšet jeho největší pochvalu, když se mu něco líbilo: „... dobře, lve, řvals!“ Ale o tři roky jsme se na tomhle světě minuli.
Tvůj César do hry přijíždí na koni Markétě. To, bohužel, diváci v hledišti nevidí. Ani to, že César koně málem uštval, protože jede zachránit bratra, který ovšem právě v tu chvíli spí s jeho manželkou. Co by na to – myslím na ten cval – řekl tvůj kůň?
Mí koně jsou v lepší formě než já, ty čtyři míle by pro ně zas takový problém nebyl, ale jak já vidím Césara, myslím, že by svou Markétku moc nehnal. Nicméně mně právě začíná sezona parforsních honů, tak toho se svými koňmi naběhám docela dost.
Ve Feydeauově komedii Když ptáčka lapají... hraješ postavu, která má vadu řeči a všechny kolem sebe poprská. Je to po letech studia „jevištní řeči“ obtížné?
Já nikdy studiu „jevištní řeči“ moc nedal. A zaplaťbůh jsem nikdy ani neměl problém, aby mě bylo slyšet a rozumět. A tak se na prskání a šišlání pana Fontaneta moc těším. Na rozdíl od kolegů. :-)
-dral-
