Budova nového divadla na dobové pohlednici, 1908
24. listopadu 2017 uplyne přesně 110 let od chvíle, kdy Městské divadlo na Královských Vinohradech slavnostně zahájilo svůj provoz. Historie vinohradské scény je pestrá, zahrnuje úspěšná i méně úspěšná období, tragické osobní příběhy i půvabné historky… Věříme, že přehled vybraných událostí a důležitých momentů z jednotlivých desetiletí historie Vinohradského divadla shledáte zajímavým...
Městské divadlo na Královských Vinohradech, druhé česky hrající kamenné divadlo, mělo být především uměleckou protiváhou Národního divadla a mělo také poskytovat možnost kulturního vyžití širšímu publiku. Jeho správa byla svěřena Spojenému družstvu Národního divadla, ředitelem se stal F. A. Šubert, bývalý ředitel Národního divadla, šéfem zpěvohry byl jmenován mladý hudebník L. Čelanský. Do vedení divadla patřili ještě dramaturg J. Kamper a tajemník V. Štech.
F. A. Šubert opustil místo ředitele už v roce 1908, a to doslova „z hodiny na hodinu“ kvůli konfliktu s vedením Družstva. Příčinou byl zájezd Městského divadla do Vídně, který Šubert o své vůli prodloužil o den, čímž překročil své kompetence, což mu bylo Družstvem ostře vytčeno. Uražený divadelní matador dal okamžitou výpověď a do divadla už nikdy nevkročil. Následovala stávka souboru na jeho podporu, řada herců a zpěváků z divadla odešla, ale výbor, intendant a radnice neustoupili a zbytek souboru se podřídil. Novým ředitelem jmenovalo Družstvo v únoru 1909 tajemníka Václava Štecha.
Jeho úkolem bylo především ekonomicky i umělecky stabilizovat divadlo, otřesené stávkou. K získání příjmů byl v roce 1913 zřízen biograf Minuta a Štech také výrazně snížil počet zaměstnanců divadla. Projevoval se jako obratný manažer, lavírující mezi potřebou naplnit divadlo, uměleckými ambicemi a zálibami mocných členů Družstva, kteří zasahovali do vedení divadla, aniž měli odpovídající erudici a zkušenosti. Na jeviště uváděl nové dramatické kusy (např. Ibsenovy hry) i zdařilá operní díla (např. Bizetovu Carmen), ale důraz kladl hlavně na veselohru a operetu. Největším hitem prvního období byla opereta Leo Falla Dolarové princezny, která dosáhla na tehdejší dobu neuvěřitelného počtu 107 repríz. Tento návštěvnický rekord překonala až v roce 1914 Nedbalova Polská krev. I když se Štechovi v roce 1912 podařilo výrazně snížit finanční ztrátu, byl v létě 1913 Družstvem z funkce ředitele ne zcela „čistým“ způsobem odvolán. Tento lidsky bolestný odchod byl ovšem po stránce umělecké prospěšný – divadlo pod jeho vedením stálo stranou nových tendencí, které se začaly projevovat v evropském divadle a u nás v Národním divadle, kde v té době působil zakladatel moderní české režie Jaroslav Kvapil
V roce 1914 byl k pohostinským režiím přizván František Zavřel a 4. června mělo v městském divadle premiéru Dykovo drama Zmoudření Dona Quijota. Tato premiéra je první událostí, která vstoupila do dějin českého divadla z vinohradského jeviště.
Nový ředitel městského divadla, zkušený právník dr. František Fuksa, nezasahoval do umělecké stránky divadla, ale vytvořil podmínky pro nástup důležité osobnosti – K. H. Hilara. Ten přišel na Vinohrady v roce 1910 jako lektor, od roku 1913 působil jako dramaturg a v roce 1914 byl jmenován šéfem činohry. Už v roce 1911 začal režírovat a zkoušet režii jako umělecký výraz a názor. V pojetí Šuberta i Štecha byl režisér pouze organizátorem jevištního pohybu, proto bylo první období vinohradské scény hodnoceno jako umělecky méně významné. Hilar během několika let vytvořil z měšťanského divadla respektovaný umělecký dům s výborným hereckým souborem a zajímavým repertoárem, odrážejícím bouřlivé společenské změny. Vinohradská scéna se postupně ocitla v první linii moderního divadla a spoluvytvářela část moderní evropské divadelní historie.
Období 1. světové války přineslo městskému divadlu kromě uměleckých úspěchů i starosti. Více než stovka jeho členů a zaměstnanců musela nastoupit vojenskou službu a nahradili je nováčci bez praktických zkušeností s divadelním provozem. Výbor divadla se snažil docílit zproštění vojenské služby u řady svých členů, divadlo pořádalo dobročinná představení na podporu Červeného kříže a fondu pro vdovy a sirotky po padlých vojínech. Správa divadla podporovala herce a zaměstnance i hmotně, sháněla potraviny a rozdělovala je spravedlivě podle počtu členů rodiny, bez ohledu na to, zda šlo o předního herce, nebo posledního dělníka.
