Režisér inscenace hry Gabriely Preissové: Její pastorkyňa.
Nejste pouze režisér, ale sám také dramatik. Kdybyste mohl mluvit s osmadvacetiletou autorkou hry Její pastorkyňa, na co byste se jí o její hře zeptal?
Myslím, že o hře bych se zprvu obával mluvit. Pastorkyňa je nesmírně žensky křehká hra a v mnohém živě ostrá. Hra, se kterou zakopnete jako s otevřeným nožem v dlani. Říznete se o ten kus textu jako o letní trávu ostřavu. Co teprve mladá paní, která ovládla vhled do lidské temnoty a utrpení v takovém vzdušném gestu. Co může být zač? Pokud bych se autorky na něco dotazoval, tak snad – jaká byla cesta z Brna do Prahy... A zajímala by mě vnitřní potřeba napsat takovou hru. Ta hra je psaná z čiré potřeby gesta. A tak bych autorce řekl, že stejnou potřebu mám i já, když hru zkoušíme... A že jsem ji cítil i z herců i z pana dramaturga a výtvarníka... Že je ta hra živá.
Její pastorkyňa je vesnické drama. Právě tak Mrštíkových Maryša či Topolův Konec masopustu a také některé vaše vlastní hry. Co dnešní urbánní společnost přitahuje na venkovském dramatu a jeho vypjatých příbězích?
Zmiňované příběhy nevznikaly proto, aby teatrologové utvořili myšlenkový stereotyp nazvaný Vesnické drama. Mě vesnice vzteká více než město, dává mi více než město, bere jasněji než město... Já podobně jako přátelé z různých islandských, dánských anebo i norských okruhů literatury a hudby, já podobně jako oni chci psát o běsných příbězích lidí ponižovaných všemi těmi kooperacemi, chlastem, lichvou, znásilňováním půdy. Chci psát o tom, jak to viditelné i neviditelné má hlubší kořeny ve ztrátách kontinuity – pro mě, podobně jako pro Preissovou s Mrštíky, je to sociální dokument... Tady. Doma. Pódium krajiny mám rád. A klidně to může být krajina sídliště.
Do obtížné role Kostelničky jste obsadil jednu z nejznámějších českých hereček – Dagmar Havlovou. Jenůfu naopak hraje debutující studentka DAMU Tereza Terberová. Co pro režiséra obnáší spolupráce s tak rozdílně zkušenými herečkami a co to znamená pro výklad vztahu nevlastní matky k její schovance?
Víte, já jsem se trochu bál. A je z toho krásná práce. Měl jsem štěstí na lidi s dobrou vůlí. A to se každý den neděje. Vidět, jak se – jak zní v dotazu – jedna z nejslavnějších ostře a naplno pere s těžkou rolí a vedle toho pomrkává na tu mladší. To je přece moc dobře. Mrk.
-red-
