Divadlo má v krvi po otci, který byl divadelním režisérem. Pavel Rímský ale přitom kdysi málem vyměnil umělecké zázemí za lásku k velkým horám. „Táta nás díky svému povolání ,vyvrhl‘ na Slovensko, a moje dětství tak bylo úžasné v tom, že jsem domů hodil tašku ze školy a za chvíli jsem byl ve dvanácti stech metrech na Martinských holích.“ Potkali jsme se na konci prázdnin v divadelní šatně, kterou odjakživa potřebuje jako důležité zázemí. „Nejsem typ na volnou nohu, bez židle v šatně bych neměl svoje kořeny,“ zabručí lakonicky. Zvědavě čeká na novinářské otázky a jeho mlčenlivé odpovědi v sobě skrývají víc než čtyřicet let na jevišti po celé republice.
Jaké bylo vaše léto? Bezděz a Provence jako každý rok?
Letos jen rodina a kamarádi na chalupě v Máchově kraji pod Bezdězem a čtrnáct dnů na Krétě. S manželkou jsme po sedmi letech ve Francii toužili po obyčejné „mastňácké“ dovolené: letadlo, hotel a pak už jenom rychle na pláž. Místo jsme si vybrali až na poslední chvíli, den před odletem.
Vracejí se vám s létem vzpomínky na chvíle, kdy jste divadlo hrál pod cirkusovým šapitó?
Vymyslel si to koncem sedmdesátých let herec Ivan Pokorný a kluci kolem něj, pozvali mě a já jsem šťastný, že jsem mohl být u toho. Ale nebylo to jen na léto, kdepak. Ještě starý pan Kludský nám ušil stan a na vrcholu normalizace jsme hráli takové odvážné dramaturgické kousky, jako je Gogolův Nos, nebo naopak Hrubínovu Romanci pro křídlovku, která se nám taky hodila. Maringotka, léto a stan. Vůbec jsme se nekrotili, jako když odšpuntujete šampaňský, nikdo z nás moc nepřemýšlel, co z toho bude. Po dvou letech samozřejmě komunista tuhle svobodomyslnou divadelní živnost zavřel, a pár měsíců jsem dokonce dělal i nočního portýra, než jsem se vrátil zpátky do Hradce Králové, kde jsem kdysi s divadlem začínal.
Chybělo vám později tohle kočovné komediantství?
Vždycky jsem chtěl někam patřit, v tom už se nezměním. A v divadelní aréně to byl prima spolek, jedinečné setkání lidí, kteří chtěli něco udělat společně. Ale každodenní produkce v cirkusovém stanu se na mně podepsaly jinak. Hráli jsme do všech stran, a kolegové v klasickém divadle mi pak ještě dlouho na jevišti šeptali: „Ty vole, Pavle, otoč se, hlediště je na druhou stranu.“
Čím si vás vlastně získalo Divadlo na Vinohradech, kam jste nastoupil už před osmnácti lety?
Když jste herec oblastního divadla, přijedete do Prahy a jdete kolem budovy Vinohradského divadla, napadne vás: „Nikdy v životě se to nestane, ale byla by to krása. Co kdyby…“ A pak se to stalo, Jiřina Jirásková mě na Vinohrady pozvala a zastihl jsem tu ještě zbytky slavné generace, a navíc, i když jsem byl zvyklý na velký prostor, Vinohrady pro mě byly opravdu výzva. Šéfové vás totiž v každém divadle přesvědčují, že mít sto lidí v sále znamená, že už je narváno. Ale tady jsem poprvé viděl v hledišti pohromadě 850 lidí! Otevřená tlama obrovského hlediště plná diváků. Chvíli mi trvalo, než jsem začal hrát.
Před časem jste v novinách řekl: „… divadlo se dnes obecně ubírá směrem, kterému nerozumím. A to mi dělá starosti.“ Jak jste to myslel?
Někde snad dokonce napsali, že nemám rád avantgardu. Proti takovému divadlu nic nemám, ale většinou o žádnou avantgardu nejde! Režisér sice obsadí báječné herce, ovšem bohužel v tak starém divadle, že to nemá cenu. Není v tom nic, co by vás bavilo nebo kdy si řeknete: „Sakra, to je nápad. Kde to vzali?“ Nevím, proč je potřeba stále ohromovat a používat prostředky, které jenom šokují. Nejsem staromilec, chápu, že se každá generace vyjadřuje po svém, ale jako divák se ptám: Proč? V divadle hledám něco jiného.
Hašler... Na písně K. Hašlera napsal Pavel Kohout.A zažil jste takové – inspirativní – divadlo na vlastní kůži?
No právě! V nejlepším slova smyslu jsem dodnes obětí toho, že jsem prožil divadelní zázraky s režiséry, jako byli pánové Jan Grossman a Josef Krofta nebo jako je Miroslav Krobot. S lidmi, kteří před námi otevřeli text a vyprávěli nám, jak to budeme dělat, a já jsem na ně koukal jako u vytržení. Jak to, že mě to nenapadlo? Vždyť je to tam napsaný! Ale když jsem tu hru četl nebo hrál někdy dřív, tak jsem to v textu nenašel. A právě tohle mě na divadle zajímá. Jenže já jsem hodně kritický. Když si projdu celý svůj život, prsty obou rukou mi stačí k tomu, abych spočítal inscenace, o kterých mohu – sám za sebe – říct, že to bylo pro mě „něco“. Se vším všudy. Bez ohledu na to, co o tom kdo napsal, co si kdo myslel, jestli jsme to hráli pět let, nebo čtrnáct dnů. Budeme-li to, co jsem řekl, poměřovat absolutními měřítky, tak jsem takových inscenací napočítal pouze devět.
Jako Starosta Binder se v září představíte v premiéře hry Jana Vedrala Kašpar H. (Dítě Evropy). Je to právě ten text a inscenace ve stylu divadla, které máte rád?
Mně ta hra přijde výborná. Na domácí poměry, kdy všichni autoři volali, jak mají šuplíky plné nových textů… Už pětadvacet let čekám, a tolik dobrých jsem jich zase neviděl. A ten můj Starosta, to je zvláštní role, protiúkol, se kterým se zatím peru. Unuděný, spící úředník, který příliš nekoná. Zatímco já jsem v životě naopak hodně aktivní a paní režisérka Deáková do mě neustále buší, abych ubral.
Po roli v Kohoutově Hašlerovi… a Frischově Andoře z poslední doby je to na Vinohradech pro vás další velké plátno, další hra s řadou rolí pro velký soubor…
Velký herecký soubor, to je, oč tu běží. Zdá se mi, že se často podceňuje jedna naprosto zásadní věc. Myslím si, že v pravidelných intervalech má v divadle nastoupit hra, jako je Vedralův Kašpar H., kde je osm nebo deset velkých rolí a kde se koně před začátkem seřadí v padoku, a když padne výstřel, tak vyrazí. Na tom se tmelí divadelní spolek, na tom se ladí nástroje v souboru, aby spolu dobře hrály. Potom se můžeme rozdrobit, rozejít a příště hrají na velkém jevišti čtyři sólisté, na komorním jevišti ve zkušebně uvádíte monodrama, ale když v souboru chybí velké plátno, divadlo trpí a spolek nevznikne.
V říjnovém čísle rozhovor s Terezou Bebarovou
