Do třetí sezony vstupuje Töpferovo nastudování Čapkova Loupežníka. Jde o v pořadí už pátou inscenaci tohoto textu domácího vinohradského autora na naší scéně. Jedna z nejsilnějších českých her o mladistvém milostném vzplanutí tak na vinohradském jevišti vede nad opakovaným nastudováním vůbec nejslavnější hry o lásce: Shakespearova Romea a Julie. Pravidelnější divák si určitě uvědomil, že není úplná náhoda, když jsou obě tyto krásné hry nyní současně na repertoáru, a že obě zamilované slečny, Julii i Mimi, hraje mladičká talentovaná Sabina Rojková, která se od nové sezony stává benjamínkem našeho souboru. A rozhodně také není náhoda, že obě inscenace jsou více než příznivě přijímány nejen při večerních reprízách, ale také při sobotních odpoledních či školních dopoledních představeních.
Loupežník, který je samostatným jevištním debutem Karla Čapka, je jeho vůbec nejuváděnější hrou. Je jisté, že filosof a excelentní novinář, spisovatel Karel Čapek, napsal hry se společensky závažnějšími tématy, které silně rezonovaly v době, kdy tato témata byla živou součástí společenského diskurzu. Není tedy vůči těmto hrám přece jen úspěch Loupežníka nespravedlivý? Vždyť v něm, konec konců, nejde o tak světoborné věci, jako je zánik lidstva, nebezpečí diktatury či polemika s pacifismem, ale „jen“ o „zamilovanost“ a „generační konflikt“.
Rádi vnímáme Čapka jako moudrého pátečníka, schopného nahlížet věci z odstupu a nadhledu, jako veskrze seriózního představitele moderního českého myšlení. Tím vším, samozřejmě, byl. Ale byl také – alespoň po část svého života – oním rebelujícím mladým Loupežníkem, schopným už na začátku 20. let do hry uváděné poprvé v Národním divadle napsat Loupežníkovi repliku, za niž nám čas od času lají konzervativní diváci: „Já na zákon s…!“
Při předchozí, Novákově inscenaci z 80. let, zabývali jsme se intenzivně nalezeným Čapkovým rukopisem nedokončené předchozí verze Loupežníka. Ta je svědectvím mladého autorského vzplanutí. Sám Čapek v předmluvě k vydání hry vzpomíná, jak ho prvotní nápad – v Paříži – vedl k horečnému psaní, které pak ovšem uvázlo. A uvázlo v okamžiku, kdy na scéně konfrontuje Čapek rebelského Loupežníka se starostlivým a konzervativním manželským párem rodičů Mimi – s Profesorem a Profesorovou (dnes Evou Režnarovou a Otakarem Brouskem). Ano, Profesor, to je onen seriózní pán, který by, na rozdíl od zbrklého a proměnlivého Loupežníka, mohl vést „hovory s TGM“. Mladický a zamilovaný Čapek si to zkrátka v třetím jednání hry vyříkává sám se sebou, se svou druhou podobou, která je nám, jako podoba klasika, známější. Ale je to láska, která je motorem a osudem této hry. V první inscenaci v ND si jednou jedenkrát zahrála Mimi tehdy rovněž mladičká Čapkova osudová žena Olga Scheinpflugová. Autor a herečka. Svádění rolemi a inspirace ze scény. Divadelní láska. Český román.
Ve hře ale nejsou jen zmíněné čtyři postavy – mladý a zralý pár, dva pohledy na smysl naplněného života ze dvou hledisek odlišných generačních a společenských zkušeností. Je tu i nádherný výstup venkovského duchaře Havíře, ze kterého se stalo divadelní tradicí herecké číslo doyena souboru. Skvělý údělný vinohradský herec Jaroslav Kepka touto rolí oslavil své osmdesátiny. A pak jsou tam dvě krásné role neidealizovaných a přes veškeré své mnohé lidské a charakterové vady pomilováníhodných českých venkovanů. Hubatou „chůvu“ zamilované Mimi – Fanku v naší inscenaci excelentně hraje Hana Maciuchová a oportunního českého mudrlanta Šefla, vždy ochotného se vším poradit, ale nikdy svolného se za cokoli či kohokoli postavit, bravurně představuje Jaroslav Satoranský.
Čapkova téměř stoletá hra je stále mladá. Vinohrady ji dosud uváděly vždy po zhruba dvaceti letech. Využijte tedy možnosti navštívit její nastudování dřív, než sami zestárnete a společně s Fankou si na konci postesknete nad ztraceným mládím.
Reprízy: 26. září a 1. října 2016
