„Moje drama je nejhlubší a nejčastější, jež jsem v lidu našla, věší se mu na duši i tělo. Pro děti jsem je ovšem nepsala, ani pro toho, kdo se chodí do divadla jen bavit a nikdy přemýšlet.“ Po premiéře svého druhého dramatu Její pastorkyňa roku 1890 na scéně Národního divadla v Praze se takto ohradila tehdy osmadvacetiletá autorka Gabriela Preissová proti vesměs zdrcujícím kritikám. Byl to až Leoš Janáček, kdo text Preissové hry škrty upravil do libreta pro svou operu, která pak proslavila dílo v celém světě. Při čtení dnešních často radikálních tzv. kritických odsudků původních domácích dramat je dobré mít na mysli, že tehdejší recenzenti (a byl mezi nimi patrně i TGM) tu nejpodstatnější kvalitu textu přehlédli a že, nebýt Janáčka, pohřbili by jednu z deseti nejlepších českých her, které zde kdy byly napsány, navěky jako nepodarek a marginálii.
Režisér Martin Františák, sám přední český dramatik střední generace, rozumí venkovskému prostředí, do nějž je děj hry situován, jako málokdo. To, co ve hře na rozdíl od kritiky nepřehlédl, je její hluboké archetypální založení, které umožňuje (mimo kategorie realismu) vyjádřit nevysvětlitelné motivace lidského jednání, rodící se skokově na pomezí vědomého a nevědomého. A jsou to právě tyto pomezní motivace, které ve hře posunují děj tím, že nastolují skutečnosti, jež se udějí zdánlivě bez přípravy, ale osudově a neodvolatelně. To nejsou děje charakteristické pouze pro stav moravské vesnice druhé poloviny 19. století, jak soudili tehdejší kritičtí krasoduši, jsou to akty, jež jsou důsledkem krajních poloh lidské duše, akty nám všem důvěrně známé, s nimiž se musí ve svém životě vypořádat (tj. nedovolit jim uskutečnit se) každý z nás. V tomto smyslu se hra skutečně „věší na duši“.
Složité postavě Kostelničky, jejíž realisticko-psychologicky nevysvětlitelné zločinné jednání motivované láskou a touhou obnovit Boží řád je třeba herecky učinit pochopitelným (nikoli patologicky monstrózním), rozumí i Dagmar Havlová. Její herecký přístup k roli není zvýhodněn jen tím, že je rodačkou z oblasti, kam Preissová děj situovala, ale zejména schopností hereččina hlubokého vcítění do lidského údělu. V obrazově bohaté (výprava Marek Cpin) a muzikálně senzitivní (hudba Nikos Engonidis) inscenaci debutuje v roli Jenůfy výjimečně talentovaná Tereza Terberová, dále hrají Naďa Konvalinková, Pavel Rímský, Carmen Mayerová, Marek Lambora, Tomáš Dastlík, Andrea Elsnerová, Deny Ratajský, Vendulka Křížová, David Steigerwald a Iva Holubová.
Premiéra 16. září 2016
–dral–
