František Kovářík (Starý Melichar) s Antonií Hegerlíkovou (Rozárka),
J. K. Tyl: Paličova dcera, r. Jan Strejček, 1955
S Františkem Kováříkem jsem jako dítě z Dismanova souboru natáčela v rozhlase: všechny nás tehdy očaroval, viseli jsme mu na rtech, neustále jsme chtěli být s ním a plnili jsme každé jeho přání. Později mi při náhodném setkání v divadle podal ruku, podíval se mi do očí a jeho pohled vypovídal o laskavosti, dobrotě srdce, charakternosti i otevřenosti. Vlastně tak působily i jeho postavy na jevišti. Přitažlivou lidskostí, jímavostí a srdečností navazoval kontakt s diváky. František Kovářík v těch postavách odrážel svůj prožitý život.
Jeho dlouhý běh životem (1. 10. 1886 – 1. 10. 1984) byl bohatý, intenzivní, plný zvratů.
Narodil se do rodiny kameníka, vyrůstal s osmi sourozenci (tři v dětském věku zemřeli); rodina byla pro něho zázemím, kde panovala láska a pochopení. Dotkl se velmi záhy divadla u ochotníků, a byl ztracen. Rodiče mu nechtěli divadlo zakázat, ale uvítali, když se rozhodl v sedmnácti letech odjet za příbuzným do Ameriky, u kterého pak pracoval v obchodě. Ale divadlo si ho našlo i tam. Hrál s ochotnickými soubory pro krajany, stal se na jevišti dokonce partnerem slavné subrety Marie Zieglerové. Po pěti letech se vrátil domů a zkoušel štěstí u divadelních společností. Zažíval na vlastní kůži tvrdý život kočujících herců, ale setkal se také s legendami českého divadla, od kterých se učil základy hereckého řemesla. Na venkově hostoval Vojan, Hübnerová, Mošna, Šmaha. František Kovářík hrál s Aničkou Svobodovou, později Letenskou. Hrál malé role a přiznával, že na větší nezbýval při kočovném životě čas, a tak o ně ani neusiloval. Protože už byl v divadelních kruzích vnímán jako herec, který nezklame, dostal nabídku angažmá v Žižkovském divadle Deklarace (1912–13) a vzápětí do Švandova Intimního divadla (1913–15). Ve válečných letech se vrátil do Plzně k rodičům, a aby nebyl odveden do války, začal pracovat jako zámečník ve Škodových závodech. Touha po volnosti a svobodě v přírodě ho vedla k nápadu vypůjčit si od Josefa Skupy čtyři loutky, s kterými putoval po kraji. Hrál pro děti na pastvě, přivolal si diváky na náves, vystupoval jen za jídlo, někdy ho nechali i přespat pod střechou. Povídal si s lidmi, poznával je. A když nebyl zájem o divadlo, letoval hrnce. (Dětem zůstával věrný i později, v rozhlase se stal Kašpárkem, pro děti psal i režíroval, dokonce se na krátký čas stal ředitelem Pražského divadla pro mládež.)
V roce 1920 jej pozval K. H. Hilar do Vinohradského divadla a hostování se proměnilo v dlouhé angažmá až do roku 1959. Těsně po válce v roce 1945 na dva roky velké divadlo opustil, aby s Jindřichem Plachtou uskutečnili představení na venkově, tentokrát zejména na Moravě. Nazývali se Divadlo pod Plachtou. Zde si zahrál jednu z mála velkých rolí ve své kariéře – stárnoucího herce v Čechovově Labutí písni. Po návratu na Vinohrady na něho opět čekaly malé a nejmenší role, kterých vytvořil stovky. Je zajímavé, že už jako poměrně mladý hrával staříky, porozuměl jim. Soudce v Langrově Periferii, Dubský v Našich furiantech, Vodník Michal v Lucerně, Luka v Gorkého hře Na dně, La Croce v Pirandellově komedii Dnes večer se improvizuje, Vítek ve Věci Makropulos, Ezechiel v Tvrdohlavé ženě, slepý Mareš ve Fidlovačce. Role v českých hrách měl nejraději. S láskou se vracel k postavě Krále v Princezně Pampelišce či k Lízalovi v Maryše. Pandolfa v Zeyerově Staré historii režíroval Karel Čapek, kterého si Kováříček, jak mu říkali, velmi vážil. „Sbližovala nás ta neustálá chuť všecko poznat a vyzkoušet… a také možná jeho upřímná láska k obyčejným lidem a přírodě.“ Tehdejší kritici mu téměř vždy věnovali pozornost, někdy ho ocenili více než hlavní postavy; bylo o něm napsáno, že navazuje na tradici české klasické generace velkých herců.
Poslední divadelní kapitola Františka Kováříka byla krásná: hrál na scéně Národního divadla se slavnými herci. O hostování ho požádal režisér Miroslav Macháček, který věděl, že Kovářík přináší na scénu tajemství a dovede pracovat i na malé roli s fantazií a s otevřeným srdcem. A tak hrál ve svých téměř pětaosmdesáti letech v Dürrenmattových Novokřtěncích a ve Fryově hře Dáma není k pálení.
František Kovářík se ve své knize Kudy všudy za divadlem přiznal: „Mne netrápí, že jsem hrával malé role. Malé role, to jsou zkratky. A zkratka v umění, to je to netěžší. Ty své malé role jsem měl většinou moc rád. Jako lidi, kteří se jim v životě podobali.“
Autorka pracovala jako dramaturg DnV v letech 1996–2007.
