Vybíráme z rozhovoru pro měsíčník Interview – 5/2016 – text:
Daja Weingreen.
Kromě Bratislavy účinkujete jako herec nebo režisér i v divadlech v Praze. V Divadle na Vinohradech připravujete pro novou sezonu Langrovu hru Periferie.
František Langer ji napsal v roce 1920 speciálně pro Vinohradské divadlo, takže se dá říci, že jde o ikonickou tradici. Titul je spojen s pražskou čtvrtí Vinohrady v době začátků industriálního kapitalismu, kdy vznikala předměstská periferie a společnost, která tam žila. Nechci nic prozrazovat, ale měla zvláštní, až bizarní zákonitosti. Myslím, že tento titul by mohl být i divácky poutavý, protože jde o atraktivní příběh. Na Vinohradech jsem vloni režíroval hru Rod Glembayů, což je rodinné drama. Svědectví jedné bankovnické rodiny a zároveň svědectví toho, že vše na světě má svůj zrod, kulminační bod a pak zákonitě následuje degenerace. Tento postup se dá v podstatě aplikovat na všechny systémy. Ukazuje se, že ne vždy je velkým štěstím, když se někdo narodí v období těsně se blížícím ke kulminačnímu bodu. V kulminaci se všechno chvíli chvěje a následuje pocit zániku. Každá z těchto fází má svou vlastní poezii. Samozřejmě, vždy je lepší stoupat na vrchol než padat dolů. Co žijeme my v této chvíli, neumíme říci. Pod lampou je tma, takže je těžké analyzovat. Nemyslím ale, že bychom příliš kulminovali, ten pocit nemám.
Hru Rod Glembayů napsal chorvatský autor Miroslav Krleža. Do hlavní role jste obsadil Dagmar Havlovou, jak se jí zhostila?
Toto drama zasadil Krleža do bankéřské rodiny, jež svůj vrchol už zažila, a jsme svědky pádu a jeho následků. Krleža vytvořil velmi vrstevnaté dílo nabídnuté v bohatém příběhu, ale divák u množství faktů netrpí. Ve hře účinkují kromě jiných i Tomáš Töpfer a Ondřej Brousek. Jsem rád, že jsem tyto herce poznal. Věděl jsem, že Töpfer je dobrý herec, ale přiznám se, že pokud jde o Ondřeje Brouska, netušil jsem, že je to tak vzácný herec. Byl jsem příjemně překvapen jeho schopnostmi a ochotou. Dokáže režiséra i obohatit. Na paní Dášu Havlovou mám také dobrou vzpomínku. Je to taková zvláštní věc, víte, já jsem protekční dítě. A proto chápu, že když se s někým nese fáma, není lehké se z ní vymanit. I kolem Dáši jde jedna velká fáma. Nebo spíše jeden velký příběh. A velký příběh dává prostor pro předsudky, někdy dobré, ale většinou trochu zlomyslné. Musím říci, že ze všech předsudků, které na člověka chtě nechtě padaly z nebes, se mi v případě Dagmar Havlové nepotvrdil ani jeden. Obrovská připravenost, zapálenost pro roli. Líbilo se mi, jak to zahrála. Všichni zúčastnění mi přinesli dobrý pocit z odvedené práce. V tom, jak hráli, se spojila profesionalita i jejich osobní zkušenost. Každá dobrá hra dává možnost uchopit děj přes svou zkušenost. Pokud má herec dobré nervy a je ochoten to podstoupit, určitě se paralela s vlastním příběhem vyplatí. Nejcennější zpověď přichází, když jste byli v relativně stejné situaci a asi jste ji i podobně prožívali. Divák vycítí, zda je herecký výkon upřímným přiznáním přes osobní zkušenost, nebo zda je to jen takzvané titulkované herectví, jak tomu říkám já. U titulkovaného herectví herec jednoduše oznámí, že je nešťastný. Ve skutečném hereckém výkonu ale divák cítí pravdivost a dokáže se na herce napojit.
-red-
