Dagmar Havlová excelovala jako „krajčírka Eva“ v Divadle na Vinohradech v devadesátých letech v Kaločově inscenaci Preissové Gazdiny roby. Tragický příběh mladé ženy, která se postavila proti tabuizovanému společenskému a náboženskému pořádku moravské vesnice konce 19. století, byl tehdy inscenován jako účinný obraz lidské touhy po svobodě, narážející na sílu předsudků.
Nejen tato inscenace textu Gabriely Preissové ukázala, že právě v českém realistickém vesnickém dramatu, které před více než sto lety na scénu novostí ještě vonícího Národního divadla probojovávali dramaturg Stroupežnický a ředitel Šubert, dosáhlo české drama jednoho ze svých vrcholů. Řada režisérů, včetně těch postmodernistických, se v bouřlivé atmosféře 90. let minulého století zabývala nejen díly Preissové, ale také texty Mrštíků, Jiráska a Stroupežnického. Právě v nich naše rodící se současnost nacházela skrytá „česká témata“, dramata našich povah, obrazy myšlení a jednání našeho národa, které jsou v naší společenské praxi dodnes živé.
Na rozdíl od úspěchu Gazdiny roby se Její pastorkyňa, druhá hra tehdy osmadvacetileté spisovatelky „obrázků z venkovského života“, dočkala kritického a nevlídného přijetí. V Národním divadle byla zahrána jen pětkrát, kritika ji vesměs strhala: drastický příběh, jehož ústředním dějovým uzlem je vražda nemanželského novorozence, byl přece jen v oné době „venkovských obrázků“ příliš silnou kávou i pro hlasatele realismu a naturalismu v umění. Právě v paradoxech reálnosti motivací Kostelničky, která se dopustí zločinu, aby domněle zachránila budoucnost své schovanky (pastorkyně) a své i její dobré jméno, shledala tehdejší kritika největší problém. Přehlédla hlubokou archetypální sílu příběhu, který přesahuje na vertikále lidské žité zkušenosti záměrnost lidského jednání, respektive, a v tom je tento příběh skutečně tragický, konfrontuje tuto svévolnou záměrnost s přirozeným řádem, vnímaným, nejen v této hře, jako osud. Tuto kvalitu dramatu objevil až Leoš Janáček, který pečlivou dramaturgickou úpravou vytvořil z textu Gabriely Preissové libreto světoznámé opery, uváděné také někdy pod titulem Jenůfa. Opera se hraje častěji než původní činohra, příběh Kostelničky a její pastorkyně Jenůfy je však znám i z románu, který Preissová podle své hry napsala, a také ze dvou českých filmů.
Na roli Kostelničky, jeden z nejsložitějších dramatických partů, si musela Dagmar Havlová počkat až do dnešních dnů. V režii Martina Františáka, který nejenže pochází (stejně jako herečka) z kraje, kam je děj hry situován, ale je sám i předním českým dramatikem, zabývajícím se ve svých hrách převážně prostředím venkova, hraje Jenůfu talentovaná Tereza Terberová. Interpretace textu nevychází z „realismu jevů“ moravsko-slovácké vesnice na konci 19. století, ale ze „skutečnosti podstat“, které jsou těmito jevy vyjeveny. Najdeme tak ve hře sami sebe se všemi našimi rozpory. Obraz „naší české vesnice“ vytvářejí ve scénografii oceňovaného Marka Cpina Naďa Konvalinková a Pavel Rímský jako místní vrchnost, Carmen Mayerová jako Stařenka, Marek Lambora a Tomáš Dastlík jako nevlastní bratři Števo a Laco a v dalších rolích A. Elsnerová, V. Křížová, D. Ratajský, I. Holubová a D. Steigerwald. Autorem hudby, vycházející z folkloru, je Nikos Engonidis.
