Anna Letenská (Wolfka) a Jiří Plachý (Pán z Wehrhahnu), Gerhart Hauptmann, Bobří kožich, r. Fr. Salzer, 1940
Nasvícené jeviště Divadla na Vinohradech ovládají spuštěné červené nacistické prapory s hákovým křížem a mezi nimi křehký modravý kostým, ve kterém zde hrála Anna Letenská před násilnou smrtí. Opona prudce spadne... To byl velice působivý začátek dokumentu o Anně Letenské, který u nás natočili němečtí filmaři.
Anně Letenské nebylo ještě ani čtyřicet let, když byla v roce 1942 popravena v Mauthausenu.
Dětství i mládí prožila v divadle. Narodila se roku 1904 do herecké rodiny Svobodových, tatínek Oldřich byl hercem, režisérem, později i principálem v kočovných společnostech, jeho manželka Marie Svobodová byla herečkou a jejich šest dětí vyrůstalo na jevišti v dětských rolích a – jak jinak – stali se herci. (Kromě jedné dcery, která byla učitelkou.)
Ve dvacátých letech minulého století zakotvili v Jihočeském divadle v Českých Budějovicích a stali se „tátou a mámou“ pro celý soubor. A Marie Svobodová zažila největší slávu na jevišti, jako osmdesátiletá hrála i v Národním divadle. Anna z Jihočeského divadla odešla do divadelní společnosti Alferiho, v roce 1925 se provdala za člena souboru Ludvíka Hrdličku (zvolil pseudonym Letenský, když si ředitel stěžoval, že má v souboru příliš mnoho „ptáků“). Již se synem Jiřím všichni odešli do Olomouce, pak do Košic a Bratislavy a do divadla v Kladně. Anna Letenská krátce působila v Osvobozeném divadle (Starostka v Těžké Barboře), spolupracovala s rozhlasem a v roce 1939 se stala členkou Městského divadla na Královských Vinohradech. Slavila úspěchy, režiséři, zejména František Salzer, Bohuš Stejskal a Jiří Plachý, ji obsazovali do výrazných ženských rolí, uznávali její smysl pro humor i plnokrevnou charakteristiku. Rychle získávala i oblibu u diváků. Její kariéra na vinohradské scéně byla krátká, ale o to intenzivnější. Hrála Martu v Rozbitém džbánu, Paní Vodičkovou ve Veselých paničkách windsorských, Kordulu ve Strakonickém dudákovi, Wolfovou v Bobřím kožichu, Varvaru v Bouři, Praxagoru v Ženském sněmu. Kolegové oceňovali její přátelskou povahu, nazývali ji „báječným, radostným člověkem“, který byl vždy připraven pomoci. Podle kritiků byla nejvýraznější komickou herečkou své doby. Její nadání pro komické postavy objevil v roce 1937 také film. Za násilně vymezených příštích pět let natočila okolo dvaceti filmů (např. Babička, Čekanky, Pražský flamendr, Valentin Dobrotivý, Minulost Jany Kosinové, Ryba na suchu, Městečko na dlani, Přijdu hned).
V roce 1941 se znovu provdala, za architekta Vladislava Čalouna, který byl členem sokolské odbojové skupiny. Jeho přítel MUDr. Břetislav Lyčka ošetřil parašutisty po atentátu na Heydricha a u Čalounů doma přespala jeho žena. Ráno ji zatkli na nádraží, když odjížděla do sjednaného úkrytu na Moravě. Následně gestapo odvedlo také arch. Čalouna. Anna hrála v té době energickou, hubatou domovnici ve filmu Přijdu hned. Producent Miloš Havel dokázal, že se natáčení nepřerušilo. Kaž-
dý den barrandovské auto zastavilo cestou do ateliérů v Petsch-
kově paláci; Anna Letenská se zde musela hlásit a současně přivážela balíček prádla pro manžela. Na konci sezony sama ukončila své angažmá na Vinohradech, aby neohrozila divadlo. Pomocnou ruku jí podala divadelní Uranie, kde během léta začala studovat titulní roli v Jiráskově Vojnarce. Padla poslední klapka při natáčení filmu Přijdu hned. A hned další den, 3. září, při ranní návštěvě, z Petschkova paláce už neodjela, byla zatčena a převezena do Malé pevnosti v Terezíně. Následně pak do koncentračního tábora Mauthausen. 24. října 1942 byla popravena zastřelením, její manžel o tři měsíce později. Nad poslední filmovou rolí Anny Letenské se diváci bavili při premiéře dva měsíce po její smrti.
Spisovatel Norbert Frýd později napsal povídku o dramatickém závěru života Anny Letenské Kat nepočká a režisér František Filip podle ní natočil v roce 1971 televizní inscenaci s Jiřinou Bohdalovou.
Po válce byla Anna Letenská vyznamenána in memoriam Československým válečným křížem, v Divadle na Vinohradech jí byla na balkoně odhalena busta a v roce 1948 byla po ní pojmenována ulice Ve Pštrosce, která spojuje Vinohradské divadlo s Riegrovými sady. Procházející možná ani neví, kdo byla Anna Letenská…
(Autorka pracovala jako dramaturg DnV v letech 1996–2007.)
