Josef Bláha (Beverly Carlton) a Iva Janžurová (Maggie Cutlerová),George S. Kaufman, Moss Hart: Přišel na večeři,
režie Stanislav Remunda, 1978
„… ztělesnění fantazie, gejzír nápadů, bezbřehé moře představivosti. Pěkně nám to štymovalo“ – takhle na svého hereckého kolegu a celoživotního kamaráda vzpomínal v knížce originálních hereckých pamětí Vlastimil Brodský.
Josef Bláha se narodil 8. června 1924 v Novom Meste ve Slovinsku. Pocházel ze smíšeného manželství, jeho matka byla Slovinka, otec Čech, který v jihoslovanském království pracoval jako lesní inženýr. Když bylo malému Pepovi jedenáct, odstěhovala se rodina do Prahy a na něm bylo, aby se řeč, která ho v budoucnu bude živit, rychle a bez přízvuku naučil. Otci někdo poradil, aby v létě poslali synka na skautský tábor, že to bude nejrychlejší a nejúčinnější kurz cizí řeči. O svém dětství stejně jako o svém soukromí pan Bláha nikdy moc nemluvil, ale tady vzácně „pustil“ informaci: „Na táboře jsem měl pořád hlad, ale nedostal jsem knedlík navíc, dokud jsem kuchařce neodrecitoval: ,Třicet tři stříbrných křepelek přeletělo přes třicet tři stříbrných střech…‘ “
V Praze vystudoval měšťanku, absolvoval dvouletý obchodní kurz a začal hrát ochotnické divadlo. Po válce krátce působil v Divadle Ference Futuristy a přihlásil se na nově vzniklou Divadelní fakultu AMU, obor herectví, kde absolvoval v r. 1950 ve třídě Ladislava Peška. O rok později mu Luboš Pistorius nabídl angažmá v tehdejším Divadle československé armády. „Vinohradům“ zůstal věrný čtyřicet let, prakticky až do své smrti 6. prosince 1994.
V divadle sehrál bezpočet rolí od Shakespeara (Malvolio ve Večeru tříkrálovém, vévoda Buckingham v Richardu III.) přes české autory (kníže Belzebub v Drdových Dalskabátech či Major v Šamberkově Jedenáctém přikázání) až po dnes už klasiku Neila Simona Vstupte!, kde s přítelem Vlastimilem Brodským sehráli nezapomenutelnou dvojici komiků v důchodu. Stejně tak skvělé bylo jeho ztvárnění Beverlyho Carltona ve hře Přišel na večeři nebo Jamese Hepburna v Boltově hře Ať žije královna či Samsona ve slavné inscenaci Hubačovy dramatizace Clavelova Krále Krysy.
Jeho herecký projev byl velmi výrazný i díky zevnějšku. Měl velké tmavé oči, husté obočí, ale čím výraznější zevnějšek, o to víc plachý, introvertní člověk se pod ním skrýval. I když tohle si vynahrazoval brutálními klaunskými výstupy nejen na jevišti, ale i v životě. Se svým parťákem Bróďou sehráli nezapomenutelné dialogy a ani profesionálové nevěděli, zda to ti dva dědci hrají, anebo se doopravdy hádají. Josef Dvořák vzpomíná, jak s nimi kdysi jel v autě na natáčení a ti dva se tak strašně hádali a uráželi, že pan Dvořák produkci požádal, aby ho příště raději posadili do jiného auta. Nezapomenutelné bylo Pepovo naříkání, které se neslo chodbou k rekvizitárně a které platilo panu Brodskému: „Já prej se vyšplhal po jeho zádech!“ Vlastimil Brodský k herecké i lidské charakteristice Josefa Bláhy dodával: „Pepík měl obrovský dar herecké nesobeckosti a tolerance… Pokud jsme spolu hráli dvě hlavní role, zdálo se mi, že nikdy nepřemýšlel o tom, kdo z nás bude lepší. Vycítil, že v rovnocenném partnerství daleko výrazněji narůstá síla a emotivní dopad každé jevištní situace.“
Tvrdá slupka zhnětená z čistého herectví, recese a lásky k humoru, pod níž se skrýval jemný, opatrný člověk, který de facto neměl nepřátele a i tu nejtěžší dobu dokázal přežít „bez ztráty kytičky“. Nebyl ve straně, a přitom mohl bez problémů hrát, nemusel odmítat role v angažovaných seriálech, nejspíš proto, že neměl ten správný obličej ani tělo pro montérky. Byl to švihák, nosil koženou taštičku a elegantní kožené bundy.
Pepíček Bláha byl prostě miláček. Nejen žen, ale všech – diváků, kolegů i divadelního personálu. Kromě divadla ho měl rád i film a filmoví režiséři. Také díky jeho hereckému umění zůstaly nestárnoucími seriály Hříšní lidé města pražského a Návštěvníci nebo televizní záznamy vinohradských inscenací Brouka v hlavě z šedesátých let a zmíněné komedie Přišel na večeři.
Jen konec života ho potrápil. Umíral na rakovinu a bylo to umírání velmi těžké. Jiří Sovák, věren humoru obou klaunů, Bródi a Pepíčka, komentoval jeho zápas o život slovy: „Vypadal jako ohořelej havran, kterej přečkal lesní požár.“
Nevím, jestli to pan Bláha slyšel za života, ale teď se tomu určitě směje, vždyť takový humor, to byla přímo jeho krevní skupina.
(Autorka byla dramaturgyní DnV v letech 1972–1985.)
