K lidské přirozenosti základně patří potřeba vyrovnat se s vlastní konečností. Sny o věčném životě jsou základním výrazem lidské touhy překonat neúprosnost našeho omezeného pobytu na světě. Jen géniové však dokázali vdechnout svého ducha, celou svou bytost, do svého díla způsobem tak průkazným, že díky tomuto dílu – a v něm – dosáhli vlastně nesmrtelnosti. (I ta je ovšem, jak víme, relativní, stačí, když nějaký pošahaný obrazoborec přikáže rozstřílet antické vykopávky, zatápět v kamnech svitky ze zničené Alexandrijské knihovny či pálit na náměstí Signorie renesanční obrazy.)
23. dubna si celý kulturní svět připomene génia evropské dramatiky a poezie Williama Shakespeara, od jehož smrti uplyne právě čtyři sta let. Atomy, které tvořily (po dobu padesáti dvou let) Shakespearovu pomíjivou tělesnou schránku, jsou již dávno rozptýleny v kosmu; touhy a obavy jeho duše, vzněty jeho citovosti a představivosti, hluboké promyšlení lidského údělu fixované v desítkách živoucích postav jeho komedií, tragédií i historií, ožívají však dodnes se vší naléhavostí pokaždé, když se Shakespearovým dílem přijde do styku duch vnímavého čtenáře či diváka. Neboť onen tlustý svazek souboru Shakespearova díla představuje, na rozdíl od různých mechanických hraček, jejichž pohyb dříve či později ustane, skutečné perpetuum mobile, stroj, který lidský duch dal jednou do pohybu a který neustále znovu a znovu generuje duševní energii, jejímž obsahem je lidskost nahlédnutá ze všech myslitelných stran.
Jeden z nejzasvěcenějších současných Shakespearových scénických vykladačů, doyen evropské režie Peter Brook, napsal ve své poslední knize Kvalita milosti toto vyznání: „Všichni se nejspíš shodneme na tom, že Shakespeare byl, je a zůstane jedinečný. Tyčí se nad ostatními dramatiky; při jeho zrodu v matčině těle stála výjimečná kombinace genetických prvků (či spíše planet – nazvěte to, jak chcete), která se, myslím, zopakuje jen jednou za několik tisíciletí. Říká se, že kdyby milion opic současně ťukal do milionu psacích strojů po dobu milionu let, byly by výsledkem Shakespearovy sebrané spisy. Ale ani to není jisté.“
Nikdo, kdo se dnes kdekoli v našem kulturním okruhu zabývá divadlem, nemůže Shakespeara pominout. Výročí proto potřebujeme jako důvod k připomenutí lidské výjimečnosti a k pokornému sebezpytu, ne jako podnět k tomu, abychom oživovali zapomenutého dramatika. V Divadle na Vinohradech máme i v dubnu na repertoáru dvě Mistrovy hry, obě v režii Juraje Deáka. Komedie Zkrocení zlé ženy s A. Elsnerovou a F. Blažkem se za stálého diváckého zájmu dočká záhy sedmdesáté reprízy. Velký zájem diváků vzbudila i inscenace této sezony, nejslavnější hra o lásce v dějinách divadla, tragédie Romeo a Julie s mladičkými S. Rojkovou a M. Lamborou v titulních rolích. Na Studiově scéně v dubnu opakujeme rovněž večer Shakespearových sonetů, který ze svých překladů připravil J. Josek.
V dnešní „tekuté modernitě“, jak o postmoderní době mluví sociolog Zygmunt Bauman – když si všímá soustavného zpochybňování jakýchkoli hodnot a kánonů ve prospěch neustálé změny, jež je přehodnocována často dříve, než se vůbec může celá uskutečnit –, zůstává Shakespearovo dílo hodnotovou pevností, jíž bychom se měli držet jako výtvoru génia, a nechovat se k němu jako zpupné opice, které sice mohou Shakespeara „vykosťovat“, „digestovat“, „obracet naruby“, ale jejichž parazitní tvůrčí úsilí zůstává zpravidla právě jen oním neplodným ťukáním do psacího stroje. Shakespearovo výročí si na Vinohradech připomínáme s úctou, pokorou a vděčností, s vědomím, že oslňující je Shakespeare, nikoli my sami. Prosíme proto i naše diváky, aby se snažili naslouchat tomu, co nám nesmrtelný duch génia chce sdělit, a nepřehlušovali sami v sobě dramatikův hlas vlastními sebevzhlíživými pokřiky.
