Jevištní mistři (zleva) Roman Vodička a Jiří Hantls plánem scény připravované inscenace Velká mela
Mezi důležité divadelní profese, které zůstávají pro diváky „neviditelné“, patří i jevištní technika a jevištní mistři. Bez jejich práce by z prázdného jeviště nikdy nevznikl magický prostor, v němž se odehrávají dramatické i komické osudy…
Když se podíváte na jeviště v čase, kdy není zkouška ani představení, hemží se tam sehraná parta „kulisáků“ – chlapíků, kteří přinášejí různé části kulis, sestavují je dohromady, připevňují, zkrátka staví scénu nebo ji naopak bourají. „V současné době máme tři skupiny po pěti lidech,“ vysvětluje jevištní mistr Jiří Hantl. „Každá parta má svého nábytkáře, který se stará pouze o údržbu nábytku a jeho správné rozmístění na jevišti při stavbě scény tak, aby herci měli při představení všechno, jak jsou zvyklí.“ K jevištním technikům patří také tzv. provazák. Provazáci ze svého pracoviště ve výšce asi 10 m nad jevištěm obsluhují divadelní tahy – systém 33 vodorovných tyčí, dlouhých 13–15 m, umístěných přímo nad jevištěm, který slouží ke spouštění kulis na jeviště. Na provazy je třeba zavěsit závaží stejné váhy, jako má kulisa, aby ji bylo možno snadno ovládat. Tahy jsou ruční a provazáci se při nakládání závaží opravdu hodně nadřou. S techniky pracují ještě jedna čalounice a dva strojníci. Tři party kulisáků se pravidelně střídají, základní služba – nábytkář a dva technici – je v divadle pokaždé.
Šéfem jevištních techniků je jevištní mistr. V Divadle na Vinohradech jsou jevištní mistři dva, oba zkušení profesionálové: Dr. Roman Vodička a Jiří Hantl, kteří začínali v oboru jako kulisáci. „Pro jevištního mistra je výhoda, když má za sebou praxi jevištního technika,“ říká Roman Vodička. „Když si kluci nevědí s něčím rady, mistr to musí znát a umět – zavrtat kulisu nebo zhaklovat (spojit panty) – z toho potom vyplývá i jeho autorita mezi jevištními techniky.“ Jevištní mistr dohlíží na stavbu scény, ručí za to, aby byla postavena včas a správně. Každá parta má také svého tzv. straňáka, což je něco jako předák, který při nových inscenacích dostává od jevištního mistra plánky scény. Pokud není třeba jasné přesné umístění schodiště na scéně, jevištní mistr pomůže situaci vyřešit, zaznamenává přesnou podobu scény od první zkoušky včetně veškerých změn.
Jevištní mistři se během týdne pravidelně střídají, každý den je v divadle jeden, a to doslova po celý den. Práce začíná ráno kolem sedmé hodiny a končí většinou kolem jedenácté v noci.
Strojník a jevištní technici při přípravě tzv. tahů
na zavěšení dekoraceRáno je potřeba rozsvítit světlo a vytáhnout železnou protipožární oponu, která je z bezpečnostních důvodů během noci spuštěna. „Kluci z techniky“ přicházejí kolem půl osmé ráno a čeká je ostrý start – nakládání a vykládání kulis. Každé ráno přijíždí k zadnímu vchodu budovy kamion, který přiváží z vinohradského skladu kulisy na večerní představení a odveze kulisy z minulého dne. Po odjezdu kamionu začínají kulisáci stavět náznak scény na zkoušku, která začíná denně v 10 hodin. Zkoušky většinou končí ve dvě odpoledne a to už se k ranní partě připojuje druhá pětice techniků, všichni bourají zkouškovou náznakovou scénu a začínají stavět scénu na večerní představení. Musí to stihnout do 17 hodin, kdy už zase nastupují osvětlovači, aby hotovou scénu nasvítili. V divadle na sebe jednotlivé fáze přípravy představení přesně navazují a zpozdit se by znamenalo zkomplikovat situaci jiným kolegům. V půl sedmé si kulisáci mezi sebou rozdělí jednotlivé přestavby probíhající během představení a pracovní maraton pokračuje… „U většiny inscenací se s bouráním scény začíná ještě večer, protože ráno by se to nestihlo (u představení Dvojitý agent je např. velmi složitá demontáž akvária), nebo se jen připraví k rannímu odvozu nejtěžší kulisy. Jednodušší scény, jako je například v inscenaci Vstupte!, se bourají až ráno,“ vysvětluje Jiří Hantl.
„Dobrý jevištní mistr by se měl soustředit a nespěchat,“ připomíná Roman Vodička. „V 17 hodin přebíráme od straňáka postavenou scénu a na šestou ji hotovou a nasvícenou předáváme inspicientovi. Většinou si nakonec projdu scénu sám a zkontroluji, jestli je všechno na svém místě. Jednou jsme při komedii Brouk v hlavě zapomněli pověsit na zadní stěnu věšák s klíči, které jsou ve hře důležité. Uniklo to i inspicientovi, a jedna z hereček pak musela tuhle rekvizitu na jeviště donést v rámci svého výstupu. Ale hlavně že to herce nevyvedlo z míry a diváci nic nepoznali.“ „Kontrolujeme také potenciálně krizová místa,“ doplňuje na závěr Jiří Hantl, „vyzkoušíme stabilitu schodiště na jevišti nebo oblepíme páskou ostré hrany, aby se nikdo při představení nezranil. Práce jevištních techniků je odpovědná a závisí na ní bezpečnost herců.“
