Viktor Preiss jako A. I. Keržencev, P. Kohout:Ubohý vrah, r. L. Pistorius, 1991
„Stop! Ten jelen se v okně musí objevit přesně na narážku. A vidět musí být jeho parohy, ne ten statista, co nese jeho hlavu. To je šmírácká kolize!“
Tak jsem poznal pana Luboše Pistoria jako režiséra. Ještě jako gymnaziální student jsem statoval v Realistickém divadle a v Pistoriově inscenaci Klicperova Zlého jelena se mi jako komparzistovi přihodila věc nebývalá – byl jsem pověřen tzv. „titulní rolí“. S dvacetikilovou kašírovanou hlavou dvanácteráka jsem se měl ve tmě proplazit za kulisou k oknu „přesně na narážku“.
Pistoriovy nároky na přesnost v divadle – ve všem, v různorodé činnosti plné „jakoby“, jež ovšem musí „působit pravdivě“ – byly příslovečné. Byl důkladný a zaměřený na detail, nenáviděl přibližnost a strejcovský český postoj „to se nějak sfoukne“. „Šmírácké kolize“ shledával leckde – nebylo ani divu v těch hnusných normalizačních letech, kdy nárok na profesionalitu vzal za své v celé společnosti.
Pistoriovo působení v Divadle na Vinohradech je spojeno s dobou českého „divadelního zázraku“ šedesátých let. Luboš Pistorius (1924–1997) se stává v roce 1960 ředitelem divadla, které je po poněkud bizarních armádních letech opět městskou scénou. S touto „demilitarizací“ divadla souvisí i skutečnost, že bylo postupně ze sféry propagandy, kdy se na jeho jevišti proháněly obrněné vlaky a řádili mladí gardisti, vráceno publiku a jeho zájmům a potřebám. Luboš Pistorius byl – zpětně nahlédnuto – ředitelem dramaturgického typu. Otevřel scénu současné dramatice a problémům společnosti, o nichž bylo – do jisté míry – možno mluvit. V jeho ředitelských pěti sezonách bylo zde uvedeno čtrnáct původních českých a slovenských her: Aškenazy, Březovský, Dietl, Drda, Jariš, Karvaš, Klíma, Kohout, Šotola. O uvedení řady těchto textů bylo třeba zápasit s dobovou cenzurou, o zájem o ně s publikem. Oba zápasy nebyly vždy vítězné.
Roku 1964 Pistorius na ředitelský post rezignoval a vystřídal jej na něm František Pavlíček. Ten pokračoval v budování souboru a využíval Pistoriových dramaturgických a režijních schopností – také jako autor. Pistoriova inscenace Pavlíčkovy dramatické adaptace Babelových zakazovaných próz Nanebevstoupení Sašky Krista v roce 1967 patří k hvězdným hodinám Divadla na Vinohradech.
Pistoriova životní cesta a umělecká kariéra je typickým příběhem českého levicového intelektuála, který vstoupil do praxe v poválečných letech. Nesmlčíme, že kromě jeho talentu a vzdělanosti to byla také jeho aktivní účast komunisty na „budování socialistického divadelnictví“, která ho po škole, kde byl Frejkovým žákem, přivedla na tři roky do Ostravy a pak k šéfování plzeňské činohry. Prohlédnutí z ideologické zaslepenosti a skutky, které měly odčinit stud z vlastní manipulovatelnosti (což je mimochodem téma Kohoutovy za Pistoriova ředitelování uvedené hry Říkali mi soudruhu), jej v letech šedesátých přivedly zákonitě mezi zastánce tzv. obrodného procesu. Poslední Pistoriovou inscenací na Vinohradech byl roku 1970 Goethův Faust. Stejná stranická nomenklatura, která šestatřicetiletého Pistoria na Vinohrady přivedla, dovolí tehdejším ředitelům jej postupně „vyčenžovat“ s Realistickým divadlem za stejně kádrově problematického (tj. ze strany vyloučeného) režiséra Jiřího Dalíka. (Jiní režiséři 60. let zůstali po normalizačních prověrkách bez angažmá.)
Odpor proti normalizačnímu šmíráctví se projevoval v jeho precizních režiích a vedení herců, ale i v soustavném dramaturgickém úsilí. Jeho výsledkem byly například hry Daniely Fischerové (Hodina mezi psem a vlkem – zakázaná po 4. repríze, Princezna T., Báj) i soustavná pomoc zakázaným a ineditním autorům. Pistorius s obrovskou důkladností pracoval s autory na textech, které v té době nebylo možno uvést. Režíroval například první audionahrávku Havlovy Audience. V roce 1990 vydala Dilia edici 21, v níž vyšlo právě tolik původních českých her, na nichž se Pistorius dramaturgicky podílel. Jednu z nejlepších z nich – Kohoutova Ubohého vraha – pak slavně zrežíroval na Vinohradech v roce 1991.
V roce 1990 se Luboš Pistorius vrátil i jako pedagog na DAMU. Selhávající zdraví, daň, kterou empatický precizní tvůrce zaplatil za nespočetné konflikty se šmírou, mu, žel, neumožnilo jeho pedagogickou misi zcela završit.
Ve foyeru na prvním balkoně Divadla na Vinohradech, kde jsou bysty významných osobností, které se o divadlo zasloužily, chybí dodnes Pistoriův (i Pavlíčkův) portrét. Jakkoli je divadlo uměním okamžiku, ztratí-li své historické povědomí, stane se příslovečnou třtinou klátící se ve vichru dobových mód. Ozvěna Pistoriova výkřiku: „To je šmírácká kolize“ zní českou divadelní krajinou úměrně tomu, jak normalizace (její nevkus, nevzdělanost, chrapounství a fízlování) vydává dnes své opožděné nevábné plody.
