Byl cynický. Pořád ta ironie. A mlčení. Ten člověk nikdy neutrousí vtip. Nikdy se pořádně nezasměje. A je nafoukaný. Asi je nafoukaný. Jako by všechno kolem sebe přehlížel, lidi i věci. Pořád s tím párátkem v puse. Neobtěžuje se vyndat ten kus dřeva, když s vámi mluví. To jiní přijdou do šatny, a vtipy jen lítají […] Když jsem pak poznal, jaký je rozdíl mezi komediantem a skutečným hercem, uvědomil jsem si, jak jsem byl mladý, když jsem zprvu nepochopil, co je to cudnost.
Podobně jako mladý Alfréd Radok ve své vzpomínce mohli Jiřího Plachého (1899–1952) někteří považovat na první pohled za povýšeného, snad dokonce nepřátelského. Ale ti, kdo měli to štěstí být mu blíž, našli za zdánlivou přezíravostí nepřehrávanou upřímnost a přímost, s níž neuhýbal před ničím a před nikým. Pevný jako „žula-rula-svor“, jak říkával sám k sobě.
Do souboru Městského divadla na Královských Vinohradech přichází s počátkem sezony 1929/30 (po angažmá ve Švandově divadle a s nenahraditelnou zkušeností vlastního divadelního podniku Česká komorní scéna) a setrvá v něm dlouhých a nelehkých devatenáct let. (Svou hereckou cestu nakonec uzavře na naší první scéně, kde však stráví jen necelých pět sezon.) Brzy na sebe upozorní jako uhrančivý Ivan Karamazov či netypicky citově rozjitřený Faust; stejně přesvědčivě se ale dokáže pohybovat i na poli komedie, nechybí mu nadhled a smysl pro humor – ty skvěle uplatní třeba jako nelítostný Higgins v Shawově Pygmalionu. Jen za prvních osm sezon nastuduje více než šedesát rolí. Má dar výjimečné herecké proměnlivosti, včetně tvárného hlasu s dokonalou dikcí, a roste s každou rolí; hereckou suverenitu však provází permanentní kritický pohled na vlastní tvůrčí práci. Svou scénickou vnímavost i přirozenou autoritu později uplatní také jako režisér a po mnoho let rovněž jako vynikající herecký pedagog. Dodnes pak můžeme obdivovat přesvědčivost jeho hereckých prostředků také na široké škále různorodých postav, které vytvořil pro film (za všechny alespoň D’Hemón v Krakatitu, Abrahamovič v Daleké cestě či Roškot v Měsíci nad řekou).
Po nástupu protektorátu čelí Vinohradské divadlo provokacím i útokům ze strany fašistických plátků, dochází ke změnám v jeho vedení, tlakům na dramaturgii, později ke ztrátě subvencí – přesto se mu daří nacházet tituly, které v aktuálním kontextu znamenají pro diváka zřetelné poselství – k takovým patří i Gogolův Revizor s Plachého jedinečným Hejtmanem, dokonalým zhmotněním tupé nadutosti. Výrazný počin pak představuje nastudování Vrchlického trilogie Hippodamie, kterou Jiří Plachý režijně připraví v letech 1943 a 1944 v hlavní roli s Jiřinou Štěpničkovou a kde sám také vystoupí v roli barbarského krále Oinomaa.
V té době již v divadle vedle práce herce a režiséra zastává také úlohu uměleckého šéfa. Pozici přijal na přání souboru v úzkostných časech roku 1942, kdy po atentátu na Heydricha dosáhl tlak na scénu, stejně jako na celou společnost, obludných rozměrů s nejkrvavější ránou v podobě popravy herečky Anny Letenské. Lze si jen obtížně představit, v jaké pozici a s jak omezeným manévrovacím prostorem vstupoval do této funkce. Podle řady svědectví okupanty nenáviděl, jednal tak, aby sobě i souboru zachoval čistou tvář, a byl ochoten i riskovat pro pomoc těm, kdo byli v přímém ohrožení. Představa nesporné osobnosti v čele souboru nucené spolupracovat musela vyhovovat i samotným Němcům. A na Plachého měli páku nejtěžšího kalibru – gestapo zatklo jeho bratra Josefa, bývalého armádního důstojníka. Naléhavé vyjednávání s příslušnými složkami nakonec vedlo k tomu, že nebyl odsouzen.
Sám Jiří však nemohl tušit, že skrze tento čin si později nacistická a komunistická totalita doslova podají ruce. Když v roce 1952 získala Státní bezpečnost od spolupracovníka nacistické zpravodajské služby záznam ohledně jednání ve věci bratra, svědectví se stalo záminkou k výslechům a systematickému nátlaku – ten vrcholí 2. prosince 1952 tragickou smrtí Jiřího Plachého pod okny vlastního bytu. Zda k pádu z okna dopomohly něčí ruce, či zda si je tehdejší aparát nemusel špinit a dohnal statečnou a morálně pevnou osobnost k osudovému činu výhrůžkami a psychickým terorem, není docela jednoznačné. Osud mimořádného člověka se v něm však uzavřel s obnaženou, bolestnou pravdivostí – blízkou té, kterou sám od sebe tak přísně vyžadoval na scéně i v životě.
Připraveno s využitím vlastní studie publikované v monografii Sláva a bída herectví (2013)
