Andrea Elsnerová a Zuzana Vejvodová
Do laboratoře české (a slovenské) komorní hry, kterou otevíráme v nové zkušebně Divadla na Vinohradech, přibude v říjnu k inscenaci Landovského Hodinového hoteliéra další pozoruhodný český dramatický klenot. Hru pro tři (předpokládá se znamenité) herečky autorky Lenky Lagronové – Nikdy – jsme opatřili sloganem „Cti matku svou a otce svého – až k sebezničení“. Zkouší ji režisérka Kateřina Dušková ve scénografii Karla Glogra – předpoklad znamenitosti splňují Andrea Elsnerová, Zuzana Vejvodová a nová dámská posila hereckého souboru DnV Antonie Talacková.
Náš reklamní slogan je sice křiklavý, ale i výstižný. Lenka Lagronová (1963) patří spolu s Danielou Fischerovou k evropsky uznaným prvním dámám českého dramatu. Uvádění její tvorby je spojeno už téměř výhradně s polistopadovou dobou. Sám jsem ještě zažil Lenku Lagronovou jako studentku dramaturgie na DAMU, sledoval jsem její první dramatické texty a jejich osudy, fandil jsem její krátké, ale intenzivní dramaturgické spolupráci s Petrem Léblem. Už od jejích prvních divadelních a autorských počinů bylo zjevné, že se v Lenčině případě setkáváme se zcela výjimečnou osobností, jejíž nepřizpůsobivá dramatická výlučnost(!) pramení z osobní autorské hloubky a poctivosti.
Divadlo 90. let žádalo texty (řada z nich byla pak označena jako „coolness drama“), které přestávaly zdůrazňovat vztah jedince a společnosti (ten společnost naivně považovala po pádu omezující totality za vyřešený), ale věnovaly se zejména intimnímu vnitřnímu životu individua. Zdálo se, že Lagronová do tohoto kontextu zduřelého individualismu zapadne, její rané hry se týkaly dívčího a ženského prožívání světa a potíží s vytvářením základních vztahů. Ale právě v těch vztazích, v oné vztaženosti k jinému referenčnímu rámci, než je vlastní já, byla – a je – výlučnost her této dramatičky. Lagronová nikdy nepřestala ve svých hrách hledat onen horizont, který teprve činům a úradkům jednotlivce dává smysl. Proto také její psaní neskončilo s koncem coolness konjunktury. Dnes máme co do činění s oceňovanou autorkou více než dvaceti uvedených jevištních her, s rozhlasovou a televizní dramatičkou.
Hra Nikdy vznikla – na podnět jejích současných inscenátorů – přepracováním původně rozhlasového textu a tvoří významný předěl v autorčině díle. V první fázi své tvorby se Lenka Lagronová zabývala látkami reflektujícími situaci, kdy mladá žena musí volit mezi domnělou odpovědností k rodičům a potřebou svobodně žít. Zotročující matka se objevuje ve většině těchto textů a ujařmuje celou bytost hrdinek, které ztrácejí nejen svou intimitu, ale i vlastní identitu. Každý svobodný čin hrdinky samy už předem hodnotí očima svých rodičů jako něco nezdárného. Po životní proměně, kdy dramatička nachází víru v Boha, se ovšem sebedestruktivní stavy nedostatečnosti, s níž nejsme schopni naplnit očekávání rodičů i sebepředstavy, proměňují v dospělý postoj. V něm je dosaženo odpuštění a vzájemného osvobození – nyní může hrdinka Lagronové her zkoušet žít svůj život na svou vlastní odpovědnost. Lence i řadě jejích postav v tom pomáhá jejich víra.
Uprostřed tohoto procesu proměny je hra Nikdy. Tři sestry, tři možnosti jedné psýché, jedna postava komponovaná do tří variant, se zde musí – v duchovním, ale i materiálním smyslu slova – vypořádat s dědictvím rodičů. K tomu patří nejen vybydlený dům, zavalený vzpomínkami a udržovaný dosud jako památník, ale i rodinné mýty, osvojené genderové stereo-typy, duch minulosti – v tomto případě doby autorčina dospívání v totalitě –, od kterého je třeba se porozuměním a odpuštěním odpoutat, abychom byli schopni uchopit vlastní současnost a rozvrhnout své další bytí k budoucnosti. Otázka horizontu, související se smyslem života a jeho přijatými hodnotami, je zde pojmenovanou výzvou předloženou k řešení každému vnímavému divákovi.
Premiéra 22. října 2015
