„Byl to chlapec asi tak sedmnáctiletý. Nikdo nevěděl, odkud přišel. On sám o tom nemohl podat žádnou zprávu, neboť nehovořil víc než dvouleté dítě; dokázal zřetelně vyslovit pouze několik slov a ta neustále blábolil, chvíli žalostně a chvíli zas zvesela, jako kdyby neměla žádný smysl a byla jen nesrozumitelnými znaky jeho bázně či radosti. I chůzí se podobal dítěti, které se právě naučilo prvním krůčkům: nedotýkal se země nejprve patou, nýbrž těžkopádně a obezřetně našlapoval celým chodidlem.“ Těmito slovy začíná kultovní román Kašpar Hauser čili Chabé srdce. Jeho autor, Jakob Wassermann, nebyl jediný, koho fascinující historická fakta inspirovala k uměleckému zpracování. S Hauserem se setkáme v básni Paula Verlaina, stejně jako v písni Suzanne Vega. Stal se nepominutelným archetypem moderní Evropy, reálným předobrazem Mauglího i Tarzana. Jan Vedral, který naštěstí pro vinohradské jeviště Kašparovu kouzlu též propadl, k tomu podotýká: „Co už víc se dá říci o vztahu jedince a moderní lidské společnosti, než nám nabízí smysl tohoto skutečného příběhu?“
„Jako hvězda, která právě spadla z nebe,“ tak Hauserovo záhadné vržení do světa o Pondělku velikonočním roku 1828 popisují materiály stálé expozice Markgrafen-Musea v rakouském Ansbachu. Kašpar se zčistajasna objeví ve světě, kterému nerozumí a který nerozumí jemu. A přes veškerou snahu v tomto světě obstát, ba se mu zavděčit, umírá. Nezná dnešní čtenář tento životní pocit především z děl Franze Kafky? (Mimochodem, Vedralovu dramatizaci Zámku režírovala na Vinohradech před pěti lety rovněž Natália Deáková.) Snad proto volil autor nakonec titul: Kašpar H. Přes veškeré stohy monografií, které byly o Kašparovi sepsány, pro nás zůstává Neznámým – a tedy zároveň Kýmkoliv. Jak říká Komisař z Vedralovy hry: „Zvláštní případ. Protokolů o něm máme už plnou skříň, ale stejně o něm dohromady nic nevíme.“ Nepřipadá si nakonec každý z nás v tomto světě alespoň občas jako Kašpar Hauser?
–mil–
Jan Vedral:Režie:Premiéra:Kašpar H. (Dítě Evropy)Natália Deáková11. 9. 2015
