„Satyrové, velmi neposedná a rozpustilá chasa bůžků, oživujících svými nezbednostmi starořecké háje, vtělovali bujnost, rozmarnost plodivých sil a šťáv přírodních. Představováni byli jako sporá mužská chlapiska o kozlích nohách, s klubajícími se růžky na nízkém čele a s očima divoce mlsnýma i tesknýma. Jejich překypujících lotrovinek báli se nejen pastýři a rolníci; dívčím dryádkám bylo často prchati za úzkostných výkřiků, když satyrové, puzeni touhou po nich, podnikali za nimi milostné honičky. Tu často zalkaly hájem zvuky satyrovy rákosové píšťaly; druhdy, by lichotně krásnou kořist vábily, druhdy, by plakaly po té, která nepřicházela,“ tak se v srpnu léta Páně 1923 obrací Fráňa Šrámek k soboteckým občanům prostřednictvím plakátu k vlastní inscenaci této teskné komedie. A svého Plačícího satyra vzápětí sám charakterizuje: „Autor, postaviv svou hru ve stín satyrova obrazu, zanaslouchal se jistě především v zvuky této satyrovy písně, nesen její melodií. A dal-li satyru své hry plakati, to jen proto, aby napověděl, že na dně všech věcí milostných – a milostným je celý životní rozběh, celý životní elán, celá ta křivka, pnoucí se dychtivě vzhůru – že na dně všech těchto sporů s láskou a o lásku, s životem a o krásný život, sporů, ať vyhraných, ať prohraných, leží vždycky slza – ať už o této smutné perli na dně svého srdce víme, nebo nevíme.“
Kdyby dnešní divadelní plakát unesl stejné penzum informací, jistě by připomněl, že svou světovou premiéru měl Satyr na jevišti Vinohradského divadla 15. ledna 1923 v režii tehdejšího dramaturga Karla Čapka, ve výpravě významného českého architekta Bedřicha Feuersteina a se sochou satyrovou od Otakara Švece, jehož hořký konec života je osudově spjat se Stalinovým pomníkem.
„Karel Čapek si Fráňu Šrámka zamiloval, jejich přátelství se zažehlo při Plačícím satyru a oba se jím těšili šťastnou řadu let. Začali se scházet, mluvit, poznávat… Čekával na Šrámkův úspěch napjatěji a s větší úzkostí, než když se mělo rozhodnout o osudu jeho hry, prodlužoval své večerní bdění, aby se mohl zeptat po představení některé z repríz Satyra, bylo-li vyprodáno a jak se obecenstvo bavilo. Zdrobněl si přítelovo jméno na Šrámečka a zařadil si ho mezi několik lidí, pro které přerušoval svou práci, když zatelefonovali,“ zaznamenává ve svých vzpomínkách Olga
Scheinpflugová, která při prvním vinohradském uvedení ztvárnila šestnáctiletou Ančku.
Avšak nevězíme nyní v souvislosti se Šrámkem v minulosti přespříliš? „Nechtěl bych tě potkat v lukách, chtěl bych jít s tebou do kina,“ zpívá se na text Vladimíra Poštulky v úvodu filmu s příznačným názvem Jak svět přichází o básníky (1982) a v tom samém roce stvrzuje vystřízlivění ze Splavu i Jaromír Nohavica slovy „Na shledanou, pane Fráňo Šrámku, písnička už skončila“. Přesto jako by v roce 2015 zněl Šrámkův hlas zas o něco silněji. Schválně, přijďte frekventovanou středoškolskou představu o „lyrickém snílkovi“ a „nedramatickém autorovi“ porovnat s půl roku starou inscenací režiséra Radovana Lipuse!
–mil–
Uvádíme 9. 9. a 20. 10. 2015.
