Jiří Bláha je šéfem vinohradských osvětlovačů
už více než čtvrt století.
V obecném povědomí je divadelní osvětlovač ten, kdo svítí na jeviště, aby bylo hercům vidět do tváří. Osvětlovač toho má ale na starosti mnohem víc a jeho práce je pestrá a různorodá…
Šéf vinohradských osvětlovačů Jiří Bláha, syn známého herce Josefa Bláhy, se této důležité divadelní profesi věnuje už 30 let a věří, že tuhle zajímavou práci bude dělat ještě dlouhá léta.
Do Vinohradského divadla chodil Jiří s tatínkem už odmalička a jako nejstarší vzpomínku si vybavuje situaci, kdy coby klouček asi pětiletý seděl – na vyšším, nesklopeném sedadle, aby dobře viděl – hned v první řadě. Když před oponu vyšel Vlastimil Brodský, rozesmál se malý Jirka tak, že strhl ke smíchu celé hlediště. „Bróďa“ musel odejít, a když se za chvíli na forbínu vrátil, situace se opakovala. Malý divák se smíchy zalykal a diváci se chechtali s ním.
„Zřejmě jsem tehdy zkazil hercům začátek představení,“ vzpomíná Jiří Bláha, „jenže pro mě to byl strejda Bróďa, který chodíval k nám domů za tátou, vždycky s ním byla velká legrace a já ho viděl právě takhle…“
Divadlo Jiřího okouzlovalo svou atmosférou i později, v portálu se herci připravovali na svůj výstup, rekvizitárna byla plná zvláštních předmětů a nechyběla ani nezaměnitelná vůně: ve vrátnici voněl kouř, v maskérně byl cítit mastix, kulisy vydechovaly pach klihu. Zájem o divadlo přetrval až do dospělosti, a když se – tehdy už sazeč a technický redaktor – dozvěděl, že se na Vinohradech uvolní místo osvětlovače, rád opustil svou původní profesi. V roce 1984 byl Jiří Bláha přijat do party vinohradských osvětlovačů. Přechod do nové profese proběhl hladce, s většinou budoucích kolegů se už znal a několik měsíců před svým nástupem chodil večer do divadla a pozoroval je při práci, aby se všechno naučil. Od roku 1989 je Jiří šéfem osvětlovačů a po třiceti letech praxe tvrdí, že trvá rok až dva, než se z nováčka stane dobrý osvětlovač, a nezapomene připomenout, že je to nejhezčí povolání, jaké kdy dělal. Osvětlovač „maluje“ světlem scénu – kouzlo a atmosféru jevišti dodává teprve správně použité světlo. „Bez světel prostě není možné vytáhnout oponu a začít,“ shrnuje Jiří Bláha roli své profese v divadle.
Osvětlovací systém jeviště, 25. 8. 2015V současné době je na Vinohradech osm osvětlovačů a jeden údržbář a všichni mají práce dost. Na velkém jevišti je totiž 228 reflektorů a v prostoru zkušebny – malé scény jich je 32, na jevišti se nachází 468 zásuvek, k nimž vedou kilometry kabelů, a to všechno musí osvětlovači podle předpisů pravidelně kontrolovat. Starají se také o 649 svítidel s 1 642 žárovkami, které praskají a je potřeba je vyměňovat. A dále jsou tu jističe, rozvaděče, rampy, motory… Před každým představením musí osvětlovači ručně přenastavit asi dvě třetiny z celkového počtu reflektorů, „obarvit“ je – vložit do nich příslušné barevné filtry, zmenšit proud světla atd., prostě nasvítit scénu podle poznámek režiséra. Odhadem bere každý z osvětlovačů do ruky denně asi stovku reflektorů.
V počítači jsou pro každé představení uloženy přesné informace o tom, jak velký má být u každého proud světla a barevný odstín. Před představením připravuje osvětlení jeviště pokaždé pět lidí, dva jsou v tzv. regulátoru (to je kabina s počítačem, v němž jsou uloženy pokyny k osvětlení každé inscenace) a tři se pohybují po lávkách a portálech a podle těchto pokynů jednotlivé reflektory ručně upravují. Na žádný se nesmí zapomenout, jinak by svítil jinam a jinak, než je určeno.
A kdy vstupují osvětlovači se svým uměním a řemeslem do zkoušek divadelní inscenace?
Na rozdíl např. od nápovědky, jejíž přítomnost je důležitá už na první čtené zkoušce, nemusí být osvětlovači u vzniku inscenace od samého začátku – je pro ně důležitá zejména tzv. dekorační zkouška, kdy se postaví kompletní dekorace, pokud je součástí scén např. lustr nebo lampy, připraví vše včetně příslušných kabelů.
Když je scéna postavená, sejde se režisér s výtvarníkem a šéfem osvětlovačů a teprve pak začíná vlastní práce na osvětlování scény. „Jestliže si režisér přeje vyvolat na scéně atmosféru ranního lesa, nabídnu mu různé možnosti, jak světly takovou atmosféru vytvořit. Režisér si postupně vybere to, co nejvíce odpovídá jeho představě, a tímto způsobem procházíme jednu scénu po druhé. Výsledky naší práce se zaznamenávají do počítače a podle nich se při každém budoucím představení scéna přesně nasvěcuje.“
