2019 2020

BŘEZEN

DUBEN

KVĚTEN

LEDEN

ÚNOR

BŘEZEN

DUBEN

KVĚTEN

ČERVEN

LEDEN

ÚNOR

ČERVEN

ŘÍJEN

ZÁŘÍ

LISTOPAD

ČERVENEC

SRPEN

ZÁŘÍ

ŘÍJEN

PROSINEC

ČERVENEC

SRPEN

PROSINEC

LISTOPAD

 

DIVADLO  NA VINOHRADECH

SEZONA 2019 / 2020 / IV- PROSINEC

Divadelní měsíčník, vydává Divadlo na Vinohradech

VINOHRADSKÉ UDÁLOSTI

Barbora MaškováNávrh neuskutečněné přestavby interiéru Divadla čs. armády
– pohled na jeviště

Letos v březnu se sbíječky zakously do budovy pražského Transgasu, nacházejícího se nedaleko Vinohradského divadla. Brutalistní komplex ze 70. let nebyl zařazen mezi kulturní památky, protože „v kontextu doby svého vzniku, jejímž je areál dokladem, nebral ve snaze o monumentalitu a zviditelnění ohledy na souvislosti historického vývoje a na měřítko budovy“. Stal se příliš velkým připomenutím jedné etapy. Nechybělo mnoho, a velmi neblahým připomenutím stejné etapy by byla i přestavěná budova Vinohradského divadla…

Bylo to téměř přesně 50 let po otevření Divadla na Vinohradech, když se začaly objevovat první hlasy volající po jeho rekonstrukci. V té době divadlo spadalo pod Ministerstvo národní obrany a neslo název Divadlo československé armády. Z ideové soutěže, která proběhla v letech 1955–1957, vzešel vítězný návrh kolektivu architektů Bareše, Kadeřábka, Kandla a Pragera. Podle jejich návrhu měla být realizována mimo jiné také megalomanská stavba Ústředního domu armády na dnešním Vítězném náměstí, k jejíž výstavbě se však nikdy nepřistoupilo. Oprava budovy měla zahrnovat i opravu fasády, rekonstrukci elektroinstalace, výměnu podlah nebo výmalbu hlediště. Přestože civilní i vojenské orgány tuto rekonstrukci schválily, k převodu kýžené částky 5 000 000 Kčs nikdy nedošlo.

V roce 1962 tedy vstupují jednání o rekonstrukci do nové fáze. Do dění se zapojilo SÚRPMO (Státní ústav pro rekonstrukci památkových měst a objektů). Jednalo se o několika variantách, od těch zachovávajících původní podobu interiéru až po takové, které do architektury divadla zasahovaly významným způsobem. Secesní měšťanská budova rozhodně neodpovídala ani dobovému politickému klimatu, které bezprostředně ovlivňovalo divadelní tvorbu stejně jako veškeré další profese, ani novému určení divadla, jež se stalo divadlem armádním. Dobově příznačným obrazoboreckým způsobem se k budově vyjadřuje i ředitel Pražského střediska památkové péče J. Hrdlička: „Jde o méně výrazný typ secesní architektury, která má ve svých výtvarných formách provinciální charakter. Vzhledem k malé památkové hodnotě interiéru a vzhledem ke spíš záporným hodnotám estetickým soudíme, že nejlogičtějším řešením bude úplná moderní adaptace prostorů hlediště bez zachování secesní architektury i výtvarných článků vnitřních částí divadla. Vnější vzhled zůstane zachován.“

Návrh neuskutečněné přestavby průčelí budovy Divadla čs. armádyVítězný návrh přestavby byl vytvořen architekty Zdeňkem Vávrou a Františkem Flašarem (oba se o několik let později podíleli na rekonstrukci Národního divadla, při níž vznikla budova Nové scény z dílny jednoho z autorů předchozího návrhu na rekonstrukci Vinohradského divadla – Karla Pra­gera). Návrh vycházel právě z onoho dobového přesvědčení o nevalné umělecké hodnotě objektu. Ve foyer podle návrhu zbyly ze secesní zdobnosti jen sloupy a zbytek interiéru byl podřízen pravidelnému začištěnému minimalismu 60. let. Tato strohost v kontrastu s velkolepostí secesních fragmentů jistě mohla mít něco do sebe. Ve jménu lepší viditelnosti a akustiky však mělo dojít k velmi výrazným změnám i v hledišti. Lóže, dva balkony a galerii měl nahradit dvouúrovňový systém sedadel v amfiteátrovém půdorysu. Zejména kvůli naprostému překopání hlediště a zrušení jeho stratifikace se začalo návrhu brzy přezdívat „krabice“.

Ani k realizaci tohoto návrhu však nedošlo – zakročil v sezoně 1965/66 nastoupivší ředitel František Pavlíček. Využil stále se zvyšujícího předpokládaného rozpočtu, vytvořil mediální kampaň, kterou podpořily známé osobnosti, a nechal sestavit novou komisi odborníků, díky níž se mu podařilo dosáhnout zachování secesního interiéru. Ředitelem Pavlíčkem přepracovaná citlivější rekonstrukce interiéru budovy a technického zázemí se nakonec uskutečnila až v 70. letech. Byla zrušena divácká galerie a centrální ulička v přízemí a přemístěny kabiny zvukařů a osvětlovačů. V této podobě známe budovu dodnes.

Aktuálně se otázka nutné rekonstrukce a s ní spojené modernizace Divadla na Vinohradech stala opět předmětem diskuse. Kromě témat provozních a technických se jí jistě budou týkat i otázky vizuální. Hranice mezi estetickou pietností a potřebou reflektovat současné trendy, stejně jako nároky na uživatelské pohodlí, budou opět pokoušeny. Padesátiletý milník už je ale naštěstí za námi a návrat k secesi, ten je už vlastně zase celkem v kurzu.

Estetické hodnoty: spíše záporné