2017 2018

ČERVENEC

SRPEN

PROSINEC

ČERVENEC

SRPEN

LISTOPAD

ZÁŘÍ

ŘÍJEN

ZÁŘÍ

ŘÍJEN

LISTOPAD

PROSINEC

DIVADLO NA VINOHRADECH 2017/XIII- LISTOPAD Divadelní měsíčník, Vydává divadlo na Vinohradech

 

HISTORIE DnVVinohradská desetiletí: 1987–1997

Zuzana PaulusováV. Preiss (plukovník Tadeusz Boleslav Stjerbinsky),
M. Vančurová (Mariana), T. Töpfer (Jacobowski),
F. Werfel: Jacobowski a plukovník, r. J. Menzel, 1995

Počátek sezony 1987/88 ovlivnilo blížící se kulaté výročí VŘSR – divadlo bylo svým zřizovatelem tlačeno, aby k „oslavám“ přispělo inscenací některého pom­pézního díla socialistického realismu typu Mladé gardy atd. Dramaturgii se po mnohých peripetiích podařilo situaci elegantně zvládnout inscenací Vampilovovy hry Lov divokých kachen v režii sovětského režiséra V. Andrejeva z „družebního“ moskevského Malého divadla.

Dobovou atmosféru a podmínky pro tvůrčí práci popisuje dramaturg Jan Vedral v jednom ze svých článků: „Lstivost jsme chápali jako nezbytnou součást dramaturgické kvalifikace… Hlavní pracovní náplní tvůrčího dramaturga na konci 80. let bylo častěji zabraňovat vyžadovaným nesmyslům než přicházet se smysluplnými podněty.“ Během sezony byl odvolán dlouholetý ředitel Zdeněk Míka a na jeho místo nastoupil režisér František Laurin. Výraznými inscenacemi tohoto období byl Vedralův Urmefisto v režii Jana Kačera s V. Preissem v roli Höfgena, Sofoklův Oidipús v překladu Jana Skácela (režie Jar. Dudek) a Rigbyho Pahorek, poukazující v Novákově režii na možnost účinného odporu proti zneužité moci. Ohlas těchto inscenací znamenal motivaci pro další úvahy o závažných tématech a záměrech. V sezoně 1988/89 iniciovala vinohradská dramaturgie spolu s režiséry myšlenku „českého programu“ a začala připravovat několik zajímavých textů (např. divadelní verzi Šotolova románu Tovaryšstvo Ježíšovo nebo Vostrého adaptaci Hálkova Záviše z Falkenštejna, nastudoval ji Jan Kačer – píseň Svatý Václave, složená pro tuto inscenaci Petrem Skoumalem, se stala symbolem vinohradských stávkových večerů). K výročí vzniku republiky 28. 10. 1988 měla být uvedena Topolova hra Konec masopustu, ale nepodařilo se překonat odpor nadřízených orgánů. Na konci této sezony však divadlo uvedlo v Kačerově režii novou Topolovu hru Hlasy ptáků s Otakarem Brouskem a Janem Potměšilem, který byl novou posilou souboru. Zřejmě nejvýraznějším titulem se stala inscenace Mistr a Markétka, Vedralovu adaptaci slavného románu režíroval Jaroslav Dudek. Premiéru provázel frenetický potlesk diváků – a velká nelibost přítomných funkcionářů. Na sezonu 1989/90 měla dramaturgie i režiséři řadu plánů, začali jednat s některými zakázanými českými autory, ale události byly rychlejší než schopnost divadelníků je reflektovat. V pátek 17. listopadu se na Vinohradech hrál Urmefisto, o den později už diváci viděli jen odpolední představení Loupežníka. Na narychlo svolané schůzi se členové souboru dohodli na tom, že se večerní představení (měly to být těžce vybojované Hlasy ptáků) zruší. Stávkové večery v divadle přeplněném nadšenými diváky jako by uzavřely a dovršily koncepci občanské dramaturgie. Zároveň ale začalo být jasné, že dosavadní dramaturgické plány a záměry jsou v troskách, reálný život a nové situace byly najednou zajímavější a „rychlejší“ než osudy postav na jevišti. Divadlo si muselo klást otázky, jaká témata divákům nabízet, bylo třeba hledat nový program. V květnu 1990 se ve veřejném konkurzu stala ředitelkou Divadla na Vinohradech Jiřina Jirásková. Do 90. let vstoupilo divadlo pod jejím vedením v dobré kondici, ale zároveň probíhaly významné vnitřní změny. Z vedení divadla odešly osobnosti, které několik předchozích sezon zásadně ovlivňovaly  jeho směřování – dramaturg Jan Vedral (na pozici ředitele MDP), režisér Jan Kačer (do ND) a režisér Jaroslav Dudek (do důchodu, s divadlem dále spolupracoval jako stálý host). Zásadními proměnami prošel umělecký soubor, odešla řada členů „staré herecké gardy“ – do „hereckého nebe“, do jiných divadel nebo zcela mimo divadlo (V. Brodský, I. Prachař, J. Bláha, J. Pleskot, M. Kopecký, P. Haničinec, R. Brzobohatý, L. Frej, J. Hanzlík, M. Stropnický…). Naopak do souboru přišli noví herci a herečky – Z. Adamovská, V. Křížová, K. Brožová, M. Zahálka, L. Juřičková, z Národního divadla přicházejí J. Hlaváčová, P. Kostka, S. Postlerová, J. Šťastný, I. Trojan, L. Hlavica. Z plzeňského divadla přišel i režisér J. Burian a přivedl s sebou teatrologa V. Königsmarka, v následujících letech ředitelka Jirásková angažovala ještě řadu dalších hereckých posil (O. Vlach, L. Potměšil, M. Moravec, V. Vydra, P. Rímský, V. Dlouhý, P. Rychlý, M. Vančurová). V roce 1990 se na Vinohrady nakrátko vrátila dramaturgyně H. Šimáčková a v roce 1991 i režisér L. Pistorius – inscenoval Kohoutovu hru Ubohý vrah s V. Preissem v roli Kerženceva. Ke spolupráci přizvala ředitelka Jirásková také režiséry L. Smočka, J. Korčáka, Z. Kaloče a J. Menzela, který v roce 1995 nastudoval pozoruhodnou Werfelovu hru Jacobowski a plukovník s výbornými hereckými výkony T. Töpfera, M. Vančurové, I. Trojana a V. Preis­se i několik úspěšných komedií, z nichž Brouk v hlavě s V. Preissem v hlavní dvojroli vydržel na repertoáru nepřetržitě 20 let. V roce 1995 se pro diváky otevřel komorní hrací prostor ve zkušebně v podkroví divadla, první inscenace Máma říkala, že bych neměla v režii J. Korčáka znamenala působivé setkání s herečkami několika generací. Následovaly Milostné dopisy (režie L. Smoček) v podání zkušeného dua Hlaváčová-Kostka. Na podzim 1995 se rolí Královny Kristiny s divadlem rozloučila Dagmar Veškrnová (předtím zářila jako Krajčírka Eva v Gazdině robě). Pro toto nesnadné desetiletí je charakteristická snaha o reflexi aktuálního dění, objevování nových témat a možností a také sžívání se hereckého souboru prostřednictvím podnětných uměleckých úkolů.