Leopolda Dostalová (Emilia Marty), K. Čapek:
Věc Makropulos, r. K. Čapek, 1922
Aférou nazývanou ve své době, tedy roku 1922, „vinohradská krise“ začíná oboustranná výměna umělců mezi dvěma velkými pražskými činohrami. O tom, že za těch sto let nemigrují režiséři a herci jen z Vinohrad do Národního divadla, ale i v protisměru, svědčí i nedávné personální přechody: L. Juřičková, P. Batěk a L. Polišenská do „kapličky“, I. Bareš a A. Talacková „na kopec“.
„Národní divadlo pražské nabídlo právě, přes učiněná ujednání a pracovní saisonu, dvěma předním členům Městského divadla vinohradského pp. režisérům Václavu Vydrovi a Karlu Dostalovi okamžité engagement za podmínek, s nimiž divadlo naše naprosto soutěžiti nemůže.“
Těmito slovy začíná prohlášení, které zveřejnila dne 23. 8. 1922 v Národních listech umělecká správa Vinohradského divadla: ředitel František Fuksa, umělecký šéf Jaroslav Kvapil a dramaturg Karel Čapek. Vyjadřují v něm svou bezmoc nad tím, že Národní divadlo, disponující zdánlivě neomezeným rozpočtem, může dle libosti postupně přetahovat nejlepší členy jejich hereckého ansámblu. Za takových okolností nemohou jakkoli udržet uměleckou úroveň Městského divadla, a proto podávají demisi.
Jaroslav Kvapil se stal uměleckým šéfem Městského divadla teprve na podzim 1921 po odchodu K. H. Hilara do Národního divadla. Jako dramaturga přivádí k praktickému divadlu Karla Čapka, který v té době slaví první úspěchy jako dramatik. Kvapil byl již legendární režisérskou osobností: během svého téměř dvacetiletého působení v Národním divadle stál u zrodu moderního českého divadla a trvalým rozvíjením domácí dramatiky či například velkolepým cyklem Shakespearových dramat prokázal kulturní úroveň českého národa. V jeho osobě tedy přichází na Vinohrady nesporná autorita – ovšem druhá taková autorita Vinohrady právě opustila.
K. H. Hilar je v době svého odchodu režisérskou hvězdou na vrcholu sil; jeho inscenace jsou subjektivním, bouřlivým projevem ega a pro mnohé ztělesňují pokrokový, ryze soudobý umělecký výraz. Z jistého hlediska je tedy angažování konzervativního Kvapila možné vnímat jako krok zpátky – a není divu, že řada herců, s nimiž Hilar spolupracoval, volí možnost následovat svého šéfa do Národního divadla. V rychlém sledu odchází Bedřich Karen, Anna Sedláčková a Hilarova manželka Zdeňka Baldová, která byla členkou vinohradského souboru od samého počátku v roce 1907.
K razantnímu rozhodnutí vzdát se funkcí ale vinohradské vedení dohnal až odchod dvou režisérů, Václava Vydry a Karla Dostala, doprovázený soustavným jednáním také s herečkou Leopoldou Dostalovou. Karel Čapek, který na Vinohrady nastoupil jako dramaturg, ale ujímal se zde příležitostně také režií, počítal právě s Vydrou a Dostalovou do hlavních rolí hned dvou připravovaných inscenací.
Rozpoutala se bouře vášnivých diskusí; někteří komentátoři aféru posouvali do zcela osobní roviny. Například Karel Scheinpflug v rozsáhlém fejetonu, publikovaném hned dalšího dne, otevřeně brojí proti Hilarovi: „Methoda a rozsah, v němž provádí dr. Hilar své verbování v členstvu vinohradského divadla, směřuje prostě k rozbití ensemblu soutěžící činohry.“ Také Vydra s Dostalem se museli bránit mnohým nařčením. Čapek ovšem vysvětluje, že šlo o to, poukázat na daleko širší problém, než je odchod dvou konkrétních osob: na „privilegovanost zemské scény, nezajištěnost Městského divadla, nedostatek hospodářské a sociální ochrany, to vše, co se flagrantně ukázalo posledním případem“. Nejenže v té době Městské divadlo disponuje zcela minimální subvencí, ale jeho provozovatel má vinohradskou budovu ve správě pouze na několik let dopředu. Nemůže tedy hercům nabídnout jistotu dlouhodobých smluv a konkurovat jakkoli vidině penzí, které je čekají v Národním.
Karel Čapek byl v letech 1921–1923
dramaturgem a režisérem
Městského divadla na Královských Vinohradech.Vinohradské vedení své demise nakonec odvolá, přestože s finanční nejistotou se bude potýkat nadále. Také Leopolda Dostalová v angažmá prozatím zůstává a stává se v prosinci 1922 první protagonistkou Čapkovy Věci Makropulos, kterou jí autor napsal přímo na tělo. „Až jsem se v duchu zajíkala radostí nad přidělenou mi rolí Emilie Marty,“ popsala později své dojmy z prvního čtení hry. Václav Vydra už se ale v inscenaci neobjeví – zdá se, že Hilara neobměkčila Čapkova žádost o Vydrovo hostování, přestože herec sám prý „upřímně říká, že ho bude bolet, nebude-li mu přáno tu roli hrát“. Věc Makropulos se stala jedním z největších režijních úspěchů Karla Čapka na vinohradské scéně a jediným jeho vlastním textem, který zde během svého dramaturgického působení uvedl.
Definitivně se Čapek svého místa dramaturga vzdává už v březnu 1923, ze zdravotních důvodů i kvůli ostatním pracovním povinnostem – divadlu je zkrátka nutné odevzdat se cele. Jeho působení na Vinohradech tedy nemělo příliš dlouhého trvání, ale zanechalo svou stopu. Jaroslav Kvapil zůstane uměleckým šéfem Městského divadla do roku 1927. A herci, kteří se během 20. let vypracovali v opory jeho souboru, jako Zdeněk Štěpánek, Olga Scheinpflugová, Hugo Haas a další, postupně také přejdou do Národního divadla. To bude ještě dlouho představovat nejen finanční jistotu, ale především také metu symbolickou.
A i když dnes už ani „kaplička“, ani „andělé na kopci“
neplní takovou reprezentativní úlohu
jako v počátcích rozvoje českého divadelnictví,
jsou, mimochodem, platové podmínky a finanční možnosti
Činohry ND stále výrazně lepší než na Vinohradech.
Fuksa, Kvapil a Čapek by se i dnes cítili jako ve své době.
Autorka je doktorandka DAMU.
