Tomáš Dastlík, představitel Laca ve Františákově připravované vinohradské inscenaci Její pastorkyně, v minulém čísle tohoto periodika konstatoval: „Líbí se mi obrazový jazyk, který si režisér pro Pastorkyni vybral. Je to asi dnes už jedna z mála možností, jak se taková hra může pro letech uvádět.“
Obrazová (výprava Marek Cpin) podoba inscenace je, jak ukázaly červnové hlavní zkoušky, skutečně působivá. Nenechává nikoho na pochybách, že zde nejde o dobovou realistickou (či naturalistickou) nápodobu skutečnosti slovácké vesnice 80. let 19. století, ale o obraz témat, která přináší strhující děj, vyvolaný úradky a činy hrdinek a hrdinů dramatu.
Při prvním uvedení hry v Národním divadle sama autorka pro posílení realističnosti dramatu radila s „autentickým“ vybavením Kostelniččiny světnice i s Jenůfčiným svatebním krojem. Když pak byla odpůrci realismu napadena za to, že vesničany líčí jako velmi pragmatické a krutě jednající charaktery, odvolávala se na svou vlastní zkušenost s rodáky. Když byla – z opačné strany, zastánci moderního naturalismu, kritizována za nepravděpodobnost jednání postav, vášnivě se odvolávala na skutečné, tehdejšími novináři popsané kriminální příběhy, z nichž pro svou hru údajně čerpala. Základní výhrady se soustředily zejména na onen zásadní obrat ve hře, kdy se hluboce věřící Kostelnička rozhodne vyřešit osudovou situaci své schovanky a jejího nemanželského dítěte tak, že novorozence zabije a v afektu vyvolaném tísní zdrcujících okamžiků najde pro tento čin dokonce zdánlivě uspokojivé konfesijní zdůvodnění.
Velké drama – a tím Preissové hra nesporně je – ovšem nad rámec dobových estetických představ dokáže vyjádřit něco věčného a podstatného o komplikovaném stvoření, kterým je lidská bytost. Umí v obraze lidského jednání zviditelnit i neviditelnou stránku skutků, totiž to, co je skryto za činy a pod vědomým a záměrným rozhodováním se k nim, to, co je onou druhou podstatou naší existence, onou možností, která nás samotné často zaskočí, když skrze nás jedná rychleji, než ji dokážeme zkrotit vědomou kontrolou. Právě tyto uzlové momenty ve hře Preissová geniálně vystihla: činy, kterými se ve vteřině projeví chaotický stín, skrytý v každém z nás, a které už nelze žádným způsobem odčinit. Nová vinohradská inscenace chápe Preissové text jako kanonické dílo českého dramatu a pokouší se jej interpretovat jako aktuálně živý obraz lidského zápolení o bytí v hodnotovém řádu, zápas proti věčnému pokušení rozvratu, který je příčinou a současně i důsledkem ztráty a převrácení hodnot.
Premiéra: 16. září, reprízy: 20. a 23. září a 3., 22. a 29. října 2016
-dral-
