Vladimír Krška (Emanuel Střela), F. F. Šamberk: Jedenácté přikázání, r. Fr. Štěpánek, 1981
Narodil se 18. července 1924 jako Vladimír Doležal ve Starém Lískovci u Brna v seriózní úřednické rodině, možná i proto se do svých patnácti let o herectví vůbec nezajímal. Až zásluhou profesora na gymnáziu, který rozpoznal jeho talent a cílevědomě v něm probouzel lásku k divadlu a herectví, se stal posluchačem Státní konzervatoře v Brně. V prvním angažmá v Beskydském divadle si kvůli kolegovi stejného jména zvolil pseudonym Krška – po mamince, která se tak jmenovala za svobodna. Po skončení války prošel nejprve oblastními divadly v Ostravě (1945–1949) a J. K. Tyla v Plzni (1949–1960), kde si zahrál skvělé role, jako například hlavní roli ve Švandovi dudákovi, kterou na sebe výrazně upozornil. A v roce 1960 se stal členem Divadla na Vinohradech, kterému zůstal věrný až do svého odchodu na odpočinek počátkem devadesátých let. Díky své zavalité postavě a kulaté tváři byl jakoby přímo předurčen pro role dobráků a jiných naivních komických mladíků a později starců. Pročítáme-li Krškovu hereckou knížku, úžasný dokument, v níž jsou ještě ručně zapsány všechny role, které Vladimír Krška za své dlouholeté angažmá v tomto divadle ztvárnil, jsou to přímo dějiny českého divadla a připomenutí takových autorů, jako byli například L. Aškenazy, P. Kohout, J. Drda nebo K. Čapek. V Aškenazyho Hostu si Vladimír Krška zahrál Řidiče autobusu, svou první roli v pražském angažmá. Po letech přibyli i P. Karvaš (Petr v Jizvě), J. Drda (Piškytle v Dalskabátech, hříšné vsi), nechyběla ani Pistoriova adaptace Haškova Švejka, kde skvěle vystřihl roli Bretschneidera, nebo slavná inscenace Pavlíčkovy adaptace povídek I. Babela Nanebevzetí Sašky Krista, kde se objevil v roli Turnova. Z osmdesátých let z hojnosti jeho rolí připomeňme alespoň Guvernéra v Hubačově Generálce, Aloise Mogaryče v Bulgakovově Mistrovi a Markétce, Emila ve Feydeauově Takové ženské na krku, Curryho v Nashově Obchodníkovi s deštěm nebo Emanuela Střelu v Šamberkově Jedenáctém přikázání.
Nezapomenutelný byl rovněž ve slavné vinohradské inscenaci Maryši, v níž ztvárnil roli Lízala. Ač byl koncem devadesátých let už velmi nemocný, přesto chtěl stále hrát a cítil se naprosto šťastný, když v Shafferově hře Královský hon na slunce dostal třeba jen malou roličku. Sám o tom v rozhovoru novinářům řekl: „Sedět doma by mě nebavilo, proto jsem rád, že se aspoň v menších rolích ještě dostávám mezi kolegy.“ Oblíbený byl také mezi filmovými režiséry, a pokud jde o televizní tvorbu, ztvárnil mnoho rolí v českých seriálech, například ve Sňatcích z rozumu, Hříšných lidech města pražského, Arabele, Cirkusu Humberto, v Životu na zámku, a hlavně v Sanitce, kde se vryl do paměti diváků zajímavou studií alkoholika, otce hlavní hrdinky příběhu. Vladimír Krška byl, jak sám přiznával, pro diváky vlastně jen (ne)známou tváří. („Vystoupím z metra a čtyři dívenky mě chvíli sledují: ,Pane, vy jste herec?‘ A to je charakteristické. Lidé si uvědomí, že mě znají, ale jméno už nevědí. Jsem prostě spíš takový ten dělník divadla.“) A protože hrál v nespočtu inscenací služebné, malé role, byl téměř každý den v divadle. Rád po představení zašel do klubu a jako poslední klub večer opouštěl. Chtěl všechno vědět a svým nezapomenutelným: „Co, co, co???“ byl u každé nové zprávy, nikoli, aby ji zneužil, ale z čistého zájmu o dění, lidi a život kolem divadla. Ve tváři měl něco dobráckého, naivního, až dětského a troufám si tvrdit, že kdyby se octl v nějakém drsnějším prostředí peněz a kalkulu, kdekdo by ho byl ošidil. Nikoho, kdo ho znal jen trochu blíž, tedy nepřekvapilo, že s manželkou adoptovali chlapce z dětského domova, kterého jim přivedla dcera, když byla v dětském domově na brigádě. Byla to ke konci života Vladimírova velká radost, a chlapec dokonce přijal Ládínkovo jméno: Krška. V roce 1995 Vladimíru Krškovi udělily Herecká asociace a Nadace Život umělce cenu Senior prix za celoživotní uměleckou práci. Zemřel o čtyři roky později, v únoru 1999, krátce po svém rozloučení s milovaným Vinohradským divadlem.
Autorka byla dramaturgyní DnV v letech 1972–1985.
