Vinohradská Gazdina roba. Událost přesahující význam jediné sezony. Inscenace, která dodnes potvrzuje výjimku z pravidla, že divadlo umírá se svou poslední reprízou. I proto před podzimní premiérou Preissové Její pastorkyně otevíráme tento rozhovor čtvrtstoletí starou vzpomínkou. Dagmar Havlová (Kostelnička) byla tehdy jako Eva krajčířka právem středem pozornosti, zatímco Tereza Terberová (Jenůfa) zná tehdejší uvedení Gazdiny roby možná jen z vyprávění pamětníků, z fotografií nebo televizního záznamu.
Patří slavná vinohradská inscenace a vaše role Evy krajčířky v Preissové Gazdině robě k těm, které ve svém hereckém životě považujete za mimořádné?
DH:Bylo to výjimečné setkání všech, kdo se na inscenaci podíleli. Kolegů Skopala, Plachého, Hlaváčové a samozřejmě Zdenka Kaloče, který Gazdinu režíroval. Proč? Protože jsme pracovali s výjimečným režisérem na výjimečném textu. Téma nepřátelství, jehož důvodem je závist a odsouzení veřejným míněním, to všechno jsem tenkrát prožívala i já. Za tuto roli mě diváci odměnili cenou Alfréd a odborná kritika považuje toto naše nastudování za inscenaci desetiletí.
Čím by podle vás v dnešní době ještě mohla dramata Gabriely Preissové diváky oslovit?
DH:Proč dnes hrajeme Shakespeara, Molièra, Goldoniho, ale třeba i Jiráska nebo Mrštíky? Změnila se sice doba, máme jiné problémy, ale lidé se nezměnili. A ten z autorů, který v minulosti dokázal vytvořit skutečné plnokrevné charaktery, postavy z masa a kostí, se hraje pořád dál. A protože Preissová zobrazila své dramatické postavy věrně českému naturelu, její hry přežily až do dnešních dnů.
TT:Ano, v Její pastorkyni jsou stejná témata a emoce, které zná ze života každý, jen v malinko jiných formách. Například zklamání, vztek, stud, provinění, láska a odpuštění. Hra se může jevit zdánlivě stará, ale díky těmto pocitům a emocím se stává aktuální. Věřím, že v našem podání bude hra čitelná pro jakoukoli generaci.
Jak jste si ke svým postavám Kostelničky a Jenůfy hledaly cestu při zkouškách v divadle?
DH:Těžce. V poslední době jsem dostávala role romantických hrdinek, které se bijí za lásku a muže svého srdce proti všemu a všem. Obě dramata, jak Gazdinu robu, tak Její pastorkyni, napsala stejná autorka, a tak je poetika obou děl velmi podobná. Dokonce mě nyní napadá, že Petronela, což je úřední jméno Kostelničky, je navázána stejnou nití jako Eva krajčířka. Pravděpodobnost, že kdyby hlavní hrdinka Eva v Gazdině robě neskočila do Dunaje, ztvrdla by do Petroneliny podoby, je veliká. Obě divadelní figury jsou silné, přesto, nebo právě proto jsou obě dohnány veřejným míněním a vlastní pýchou k extrémním krokům. Eva k sebevraždě a Petronela k vraždě.
TT:Nějakou dobu jsme s Jenůfou poznávaly navzájem jedna druhou a věřím, že jsme se sešly někde v půli. Vždycky je potřeba najít si s postavou něco společného, pochopit její chování a jednání. V rámci studia role jsem pročítala různé články od rodičů, kteří přišli o dítě. Martin Františák mi dal úryvek z knížky, ve které se autorka snaží poradit, jak se matky s takovou zkušeností můžou vypořádat. To mi také pomohlo pochopit některé kroky a myšlení mojí Jenůfy.
Má herečka v takové roli „před očima“ ženské příběhy, které poznala v průběhu života, nebo se jim naopak brání?
DH:Takovým skutečným příběhům ze života se nebráním. Inspirují mě. Umělec tvoří ze své vlastní zkušenosti, ze svých bolestí a traumat, ale také z toho, jaký svět a jaké příběhy vidí kolem sebe. O mně je známo, že se důkladně připravuji na své role, než začne první čtená zkouška.
A co pro vás obě znamená ten „obrazový jazyk“ režiséra Martina Františáka, který se hercům zkoušejícím pod jeho vedením tak těžko popisuje?
DH:To je v pořádku, že režisér pracuje obrazotvorně. Divadlo je konec konců od slova dívati se. S panem režisérem Františákem spolupracuji poprvé. A když herec pracuje pod vedením režiséra poprvé, pokaždé je ve velkém očekávání, jak bude nová spolupráce probíhat. Myslím, že on měl jako hostující režisér určitě také takové pocity. Postupně jsem zjišťovala, že Franci, jak ho něžně oslovujeme, působí jako bohém i pedant zároveň. Někdy jdou jeho režijní pokyny do detailů, jindy nechává herce vzlétnout do vlastních inspirací. Znamená to vrcholné výkony a jejich vystupňovávání už při zkouškách. Rozhodně u herce vzbuzuje chuť odevzdat ze sebe to nejlepší, co v sobě má. Je zřejmé, že má herce rád, a to vůbec není samozřejmé. Dal mi klid na to, dát myšlenkám volný průběh a pak z nich mít tu pro mě jedině správnou.
TT:Opravdu se to těžko popisuje. Myslím, že je to v určitém navozování atmosféry, snaha o ukázání pravdivých emocí v jakémsi obrazu, tak, abychom nemuseli nic uměle hrát a vytvářet. Ze začátku se mi trochu zdálo, že to, co po mně pan režisér chce, může vypadat nepřirozeně, ale Tomáš Dastlík mi řekl: „Musíš mu v tomhle věřit.“ A měl pravdu.
Lze v takovém zásadním dramatickém díle, ve vašich hlavních ženských rolích, zůstat „jen“ herecky, bez většího osobního a citového angažmá?
DH:Ten příběh má rozměr antické tragédie a tak je k němu třeba přistupovat. Tragédie musí vyvolávat silné city, které mají mít očistný, zušlechťující vliv. Tak má tragédie prostřednictvím katarze působit na diváka, ale stejně ji musí vnímat a prožívat i herec, který v ní hraje. Budu-li pochybovat já, bude na rozpacích i divák. Bez většího osobního a citového angažmá to možná jde v nějaké lehké konverzační komedii. Rolí, jako je Kostelnička, tou se musí herec „protrpět“. U mě to bylo umocněno tím, že jsem překonávala bolest únavové zlomeniny nártu. Veškeré zkoušky jsem musela absolvovat v teniskách. Na podpatky, které změní chůzi i držení těla a poponesou figuru výš, se teprve těším.
TT:U mě by to rozhodně nešlo, jdu skoro na všechno přes city. Ztotožnit se s tak těžkou dramatickou postavou je pro mě (bez velkých hereckých i životních zkušeností) možné především díky citům. Samozřejmě, nic se nesmí přehánět a vždycky musím vědět, že jsem to já a že Jenůfu jenom hraju, jinak bych z těch silných prožitků mohla zešílet. Každý z nás se musí v životě s něčím poprat a rozhodnout se, co dál, a každý to dělá různým způsobem. U Jenůfy vítězí často srdce nad rozumem. V tom jsme si, myslím, podobné.
P. S.
Martin Huba nedávno vzpomínal na spolupráci při inscenaci Krležova Rodu Glembayů a mj. řekl: „Je to taková zvláštní věc, víte, já jsem protekční dítě. A proto chápu, že když se s někým nese fáma, není lehké se z ní vymanit. I kolem Dáši jde jedna velká fáma. A velký příběh dává prostor pro předsudky... Musím říci, že ze všech předsudků, které na člověka chtě nechtě padaly z nebes, se mi v případě Dagmar Havlové nepotvrdil ani jeden. Obrovská připravenost, zapálenost pro roli. Líbilo se mi, jak to zahrála…“
DDH:ěkuji za poklonu. Vidíte, jak je Její pastorkyňa současná? V Divadle na Vinohradech naštěstí platí, že se na fámy a drby moc nedá a žádné zaručeně pravdivé zprávy očitých svědků se nevynášejí. Během doby, co jsem v angažmá, se soubor proměnil, ale všichni, kdo tam nastupují, tento nepsaný zákon ctí. Při zkouškách se herec odhalí leckdy víc, než by chtěl. Ale já se tady cítím v bezpečí a doma.
