„Divadlo na Vinohradech je pro mě vším, co si představuji pod pojmem angažmá. Kolegialita, soudržnost, profesionalita, kamarádství,“ popisoval atmosféru na jevišti a v zákulisí krátce po svém příchodu na Vinohrady. Marek Holý tehdy ještě přirozeně netušil, že se divákům představí jako první vinohradský Loupežník v novém tisíciletí a kolik dalších zajímavých hereckých příležitostí mu Vinohrady během následujících čtyř let nabídnou.
Opět po čase jste se vrátil na Studiovou scénu, tentokrát jako velitel Crackmiller ve Smočkově Pikniku. Jak je vám intimita komorního prostoru blízká, a zvlášť s vypjatým Smočkovým příběhem?
Vrátil jsem se moc rád a doufám, že se s Piknikem budeme za diváky vracet ještě dlouho. Na Studiové scéně vládne nádherná atmosféra, jak během zkoušení, tak i při představení. Je taková skoro až rodinná. A kdo by nechtěl zkoušet s rodinou! Jak už jsem několikrát řekl, zkoušet v podkroví na Vinohradech je pro mě svátek. Někdy si připadáte jako nahý, když si nemůžete obléknout gesta z velkého jeviště, ale intimita a blízkost publika je skvělá věc, probouzí možnost okamžité reakce diváků, a v případě Smočkova Pikniku obzvlášť.
Tahle pánská představení mají na Vinohradech velkou tradici. V čem je ta „pánská jízda“ na jevišti Studiové scény pro vás výjimečná?
Nemůžu mluvit za ostatní, ale osobně mám pánské jízdy všeobecně moc rád. A když se vám podaří potkat na jevišti kolegy, kterých si vážíte, je vám s nimi dobře a máte podobný styl humoru, je to vzácná příležitost. Divák si ovšem v programu Studiové scény najde i ryze dámské představení hry Lenky Lagronové Nikdy, které má zase svoje neopakovatelné kouzlo právě spojením všech ženských hereckých emocí. Bylo by jistě zajímavé, kdyby se i tyhle „dámské jízdy“ staly tradicí.
Když jste se před rokem stal novým vinohradským Loupežníkem, přiznal jste, jak se v průběhu zkoušek měnil váš vztah k Profesorovi a jak postavě Profesora stále víc rozumíte... Není to vlastně paradox v souvislosti s vaší rolí?
Paradox to není, Loupežníka hraju jako roli a osobně můžu mít k Profesorovi jakýkoli vztah. Jen to na jevišti nesmí být poznat. Na začátku jsem se Profesorovi opravdu smál, a kdyby mi bylo osmnáct, tak jsem u toho asi zůstal, ale během zkoušek jsem konflikt mezi Loupežníkem a Profesorem začal vnímat jinak a myslím, že mi to pomohlo lépe pochopit i motivy chování mojí postavy. Určitě je to i díky tomu, jak Profesora hraje Ťulda Brousek. Přece jen je dobré znát svého protivníka!
Bylo tedy těžké nechat Čapkovo Čapkovi a najít si k Loupežníkovi v textu vlastní cestu?
Vidíte, cestu jsem si našel právě v Čapkově textu. Stačí mu jen uvěřit, dostat se „mezi řádky“ a zvyknout si na některé starší výrazy a spojení vět, které se dnes už nepoužívají. Když se to povede, objevíte nečekanou volnost a svobodu.
Hodně mi v tom byla radou – a myslím, že nejen mně – naše kolegyně Regina Szymiková, hlasový poradce. Je dobře, že už se její spolupráce stává pravidlem – je velmi důležité, a zvlášť v dnešní době, dávat pozor na výslovnost s ohledem na původní autorský styl. Kde jinde než v divadle by měla být čeština slyšet tak, jak má. A Regina dbá také na to, abychom, my mladší, vůbec slyšet byli…
Platí mezi herci stále, že jedinou správnou odpovědí na otázku Romeo, nebo Tybalt je: Merkucio? :)
Dnes bych jednoznačně odpověděl: Tybalt. Bylo by ovšem lákavé si jednou zahrát Merkucia a uzavřít tak tuhle „svatou trojici“.
Myslíte, že je ve vašem Tybaltovi i něco vzpomínek na předchozí inscenace, v nichž jste hrál Romea?
Byla to moje první velká role v Národním divadle moravskoslezském, tehdy také v režii Juraje Deáka, a na to se nezapomíná. Během zkoušení teď na mě sice občas padla nostalgie, ale zase jsem poznal nového Romea. Marek Lambora je dobrá posila do souboru, talentovaný a velmi pokorný k divadlu. Mám pocit, že tahle kombinace je dnes už velkou vzácností. Je to báječný parťák, od kterého se na jevišti nechám rád i zabít.
Romea jste hrál i na Letních shakespearovských slavnostech. Jakým jsou přírodní a hradní „kulisy“ pro vás jevištěm?
Jsou to nádherné kulisy a každý večer je v nich – také vzhledem k počasí – docela jiný. Je to prostě živější. Není nad to, být polonahý a mrtvý na jevišti a předstírat divákům, že vás nežerou komáři, není vám zima, a už vůbec vám nevadí přívaly deště. K letní produkci pod širým nebem se vracím hlavně proto, že se tam potkám s lidmi, které mám rád a třeba celý rok se nevidíme. To je při práci pokaždé to nejdůležitější. Rozumíme si a jde nám o jedinou věc – užít si divadlo. Říká se, že v životě si nejlépe rozumí lidé, kteří se dívají společným směrem. Ale to platí vždy a všude i během roku na jevišti s klasickou divadelní oponou.
Shakespeare vás provází od začátku herecké dráhy skoro jako váš „kmenový“ autor... Změnil se za tu dobu váš vztah k jeho dramatům a komediím?
Se Shakespearem a jeho texty se během let potká asi většina herců. Je to přece jenom celosvětově nejhranější autor. A právem. Vztah mám k němu pořád stejný, přistupuji k němu s důvěrou a s pokorou. Jen teď už mám víc zkušeností a to mi dovoluje lépe zacházet s jeho jazykem, který je tak složitý a zároveň tak krásný pro herce i pro diváky. Když ovšem víte, jak na něj.
Jaké bude vaše léto? Jako už pravidelně na rybách doma nebo ve světě?
Léto bude napůl pracovní a napůl rodinné. V červenci ještě dotáčím seriál Četníci z Luhačovic pro Českou televizi, na začátku srpna dohrávám na hradě v Ostravě právě Shakespearovo Jak se vám líbí. A do toho prázdniny a ryby letos jen doma v Čechách. Chtěl bych si zachytat co nejvíc se svými syny. Na léto a volno jen s rodinou se těším každý rok.
V srpnovém čísle rozhovor s Tomášem Dastlíkem
