Po mnoha letech na vinohradském jevišti, navíc první v novém století. Romeo a Julie, Marek Lambora a Sabina Rojková. Mladí herci, kteří se svým věkem na dohled přiblížili postavám Shakespearova dramatu. Kritika o nich mj. píše:„… mají příjemnou energii, roztomilost i přiměřenou dávku patosu. Jejich vizuální pojetí navíc přesně odpovídá tomu, jak si věčné milence podle tradice představuje většina lidí.“ A protože Marek Lambora sám sebe docela nedávno charakterizoval jako „herecké vajíčko, které doufá, že příležitostí se vyklubat bude ještě dost“, první otázka představitelům slavné Shakespearovy milenecké dvojice nemohla být jiná…
Jaké je pro vás Divadlo na Vinohradech jako herecká „líheň“?
SR: Každý den se tu něco učím a něco si opakuji. Hrát po boku hereckých velikánů je ta nejlepší zkušenost a škola vůbec, a proto jsem za ni tak vděčná. Navíc na Vinohradech pracují lidsky i profesně zajímaví režiséři, a to je ideální.
ML: Hned jak jsem dostal nabídku do angažmá, napadlo mě: Soubor a já, nově příchozí?! S první čtenou zkouškou Romea a Julie jsem ale okamžitě poznal, že moji kolegové jsou stejná krevní skupina. A protože jsem byl obsazen už do třetí inscenace, mám tu čest zažít znovu celé zkoušení a stát po boku hereckých „bardů“. Rád se na zkoušce dívám, jak představení postupně vzniká, protože pozorováním se člověk taky hodně učí.
Vaše začátky na vinohradském jevišti ovšem byly rozdílné…
SR: Moje první role na Vinohradech byla Summera ve hře Poslední z Haussmanů. Krásná a velká role. Drzá, drsná, ale zároveň i velmi citlivá, bavilo mě na ní úplně všechno. Mám asi štěstí, ale každá z mých vinohradských postav je zatím tak trochu jako já, třeba jen v maličkostech, dobře se mi hrají a už se nemůžu dočkat, až některou z nich na představení zase pořádně provětrám.
ML: Přebíral jsem roli Maggse ve Stoppardově Dvojitém agentovi a byla to pro mě první zkušenost s velkým vinohradským jevištěm. Měl jsem vlastně jenom pár zkoušek, a šlo se na věc. Chodil jsem si po jevišti křížem krážem a nenápadně si mumlal, zřejmě jsem vypadal jako šílenec, ale potřeboval jsem si zkusit, jak jsem slyšet, jestli mám ubrat, nebo přidat. A jak jsem byl nervózní, neustále jsem skákal do textu panu Skopalovi. Když se to stalo potřetí nebo počtvrté, s úsměvem mi řekl: „Vím, jste mladý a nedočkavý, ale já bych si tu svou větu s vaším dovolením rád řekl.“ Oba jsme se rozesmáli, atmosféra se uvolnila, uklidnil jsem se a začal jsem zkoušet.
Marku, na otázku „Co byste si chtěl jednou zahrát“ jste už před třemi lety odpověděl, že něco od Shakespeara… Proč právě William Shakespeare?
Nejspíš je to tím, že jsem měl zatím jen málo příležitostí s jeho postavami pracovat, vždycky jsem se do nich mohl vložit jen na chvilku s jedním monologem nebo v dialogu. Poprvé jsem koketoval se Shakespearem při přijímačkách na Pražskou konzervatoř, jako monolog jsem si vybral právě Romea před balkonovou scénou. Podruhé jsem Shakespeara potkal až na konci při maturitě z herectví, kdy jsem mohl na chvíli nahlédnout do postavy Hamleta v dialogu s Ofélií.
A vaše první reakce při pohledu na divadelní ferman a obsazení Romea?
Umělecký šéf Juraj Deák mi sice prozradil, že první inscenace, ve které budu hrát, je Shakespeare, ale za žádnou cenu už mi nechtěl říct, jaká to bude hra a s jakou rolí na mě myslí. Celé prázdniny jsem na obsazení čekal tak napnutě, že ve chvíli, kdy mi přišel e-mail s přílohou obsazení Romea a Julie, bál jsem se ho otevřít. Díval jsem se na monitor a hádal jsem se sám se sebou, jestli si mám, nebo nemám ten mail přečíst. A že to moje handrkování trvalo dlouho! Když jsem nakonec viděl, kdo hraje Romea, doslova jsem zkameněl! Hlavou mi letěla spousta myšlenek a mezi nimi na prvním místě, jestli to vůbec zvládnu.
Sabino, jak se vám Julie rodila pod rukama v průběhu zkoušek? Bylo těžké k ní najít vlastní cestu?
S Julií ještě pořád nejsem usazená. Až teprve po několika reprízách si začínám všímat maličkostí, které časem budou mít jinou barvu. A cestu jsem si k Julii hledala, jako u všech rolí, především v sobě samotné. Nejdřív jsem musela pochopit, proč mám vlastně své matce odporovat, až potom to chápala i moje Julie. Nedokážu si říct, že jsem jiná než Julie, tohle bych zrovna neudělala, ale na jevišti zahraju, že Julie ano. Takhle to neumím.
Jsou pro vás hlavní postavy Shakespearova dramatu „vysněnou rolí“? A jací jsou Julie a Romeo 21. století vašima očima?
SR: Znáte herečku, která by si na Julii nepomyslela? A pro mě je to ještě víc než jen vysněná role, je to obrovská příležitost pořádně si „zahrát“. Julie není jen mladá, zamilovaná a naivní, naopak je mnohem zajímavější. Snažím se ji ukázat plnou překvapení, nadšení a odhodlání. Myslím, že i v dnešní době by v tom svém Julie zůstala stále stejná. V něčem jsme, bez ohledu na století, asi všechny trochu Julie a pánové zase v sobě určitě mají něco z Romea.
ML: Určitě jsou obě titulní role pro mladé herce a herečky vysněnou rolí. Každý přece někdy toužil prožít nekontrolovatelnou, nečekanou a osudovou lásku na první pohled, pro kterou jste schopni i zemřít! Ano, pro mě je Romeo jednou z rolí, kterou jsem si chtěl zahrát. Vidím ho jako naprosto obyčejného, upřímného a citlivého kluka, který je právě v období, kdy s ním ženy začínají „mlátit“ a dokáže se rychle a vášnivě zamilovat. Několikrát se mi to stalo, a proto jsem Romeovi naprosto rozuměl a v textu role jsme si pěkně notovali. Doufám, že se mi něco z mojí představy o Romeovi podařilo přenést i na jeviště.
Jak vidí svého vinohradského Romea jeho dnešní Julie a naopak?
SR: Marek je skvělý herecký parťák, hraje se mi s ním moc dobře. Společných scén se nebojím, protože cítím, že jsme tam jeden pro druhého, i kdyby se stalo cokoliv. Navíc, vždycky jsem si Romea představovala právě takhle, jako mladého romantického hrdinu. S tváří a stylem Marka Lambory.
ML: Se Sabinou se známe už ze školy, ale pořádně jsme se poznali až při zkoušení. Vždycky jsme si na zkouškách dokázali vyjít vstříc. A to je nejdůležitější. Na první pohled se sice může zdát, že Sabčina Julie toho o světě moc neví a jen chce dovádět, brzy se ale ukáže, že to není pouze naivní holčička, ale dívka, která všechno kolem sebe citlivě vnímá a dělá si o tom svůj přesný obrázek.
V dubnovém čísle rozhovor s Igorem Barešem
