​

​

​

Každý rozhovor s ním je plný otázek víc než odpovědí. Když přemýšlí o svých postavách, přiznává za ně nejen velkou zodpovědnost, ale zároveň také snahu dokázat divadelní role opouštět. V Divadle na Vinohradech je právem, po vzoru starých divadelních společností, prvním hercem. A není proto divu, že Feydeaův Brouk v hlavě s Viktorem Preissem v hlavní dvojroli drží v historii Vinohradského divadla rekord v počtu uvedených představení.

Jak se to stane, že ani po třech stovkách repríz se inscenace divadelní frašky nerozdrobí do podoby one-man-show jednoho herce?

Za vším hledejte rady režiséra Jiřího Menzela, který samozřejmě velmi citlivě vnímal vnitřní stavbu Feydeauovy komedie a připomínal, že je to dokonalý hodinový strojek. Varoval nás, že pokud se jeho rytmu nepřizpůsobíme a nebudeme ho respektovat, tak se zastaví nebo rozpadne.

V postavách klasické komedie jsem se částečně „vyučil“ už během předchozího angažmá v Městských divadlech pražských, kde byla konverzační komedie skutečně králem a taky tam byli herci, ta původní stará garda, kteří si komediální text oblékli jako elegantní dobovou rukavičku. Ostatně Brouk v hlavě není zdaleka můj první Feydeau. Mám radost, že jsem se s ním v životě potkal hned několikrát. Vážím si toho víc, než kdybych měl za sebou pět shakespearovských dramat.

V historii Vinohradského divadla máte s Jaromírem Hanzlíkem ještě jeden zajímavý primát. Jak to tehdy bylo s vaší alternací Cyrana z Bergeracu?

Doneslo se mi, že režisér Jaroslav Dudek údajně řekl Jaromíru Hanzlíkovi: „Je tady ještě jeden Cyrano, a myslím, že by bylo dobré, kdybyste si to zahráli oba dva.“ Nechtěl konfrontaci, snažil se nabídnout divákům dva rozdílné pohledy na jednu postavu.

Váš Cyrano víc jako básník a intelektuál a Cyrano Jaromíra Hanzlíka jako romantický hrdina?

Nevím, nedokážu to posoudit, ale důležité bylo, že jsme každý byli herecky i naturelem jiný, a proto jsme Cyrana hráli každý jinak. Pan režisér Dudek byl ale natolik precizní, že schéma celého aranžmá postavil pro oba stejně a v hromadných scénách nebo v dialozích nebyly žádné velké rozdíly. V té době jsem zkoušel s Evaldem Schormem ještě Hubačovu Generálku a na konci každé zkoušky jsem v Cyranovi opisoval to, co kolegové už měli hotové. Jednou jsem přiběhl utahaný ze zkoušky na zkoušku a ve slabé chvilce jsem se odvážil zeptat: „Pane režisére, nenecháme toho? Ať to hraje Jaromír.“ Byl jsem unavený, bylo mi zle a chtěl jsem to vzdát. Jako dneska to slyším, jak mě Dudek usadil. Řekl mi doslova: „Nekecejte a zkoušejte!“ Sklapl jsem kufry. Zase měl jednou pravdu. Často si připomenu jeho větu: „Viktore, nehrajte. Myslete!“

​„Divadlo se hraje právě teď a na opravu nemáte šanci.“

S režisérem Martinem Porubjakem právě zkoušíte hru Neila Simona: Vstupte!. Simonův text je dnes pohříchu nejčastěji tutovkou jako zájezdová komedie hereckých agentur, v Divadle na Vinohradech je ale Vstupte! rodinným stříbrem…

Simonova hra není jen konverzační komedií, jak se občas uvádí, mnohem víc je napsaná v poloze tragikomedie. A právě ten tragikomický podtón mě vždycky zajímá. Zdá se mi, že to může být právě ten rozhodující úhel pohledu, který odkryje peřinku našim hrdinům. Divák pochopí, že ti dva chlapi na scéně nejsou jenom „sranda pánové“, kteří stárnou, ale že je to příběh stárnoucích herců, které už čeká asi jen dům pro herecké legendy.

Vzpomněli jste si s Tomášem Töpferem, s nímž ve Vstupte! hrajete hlavní role, na vaše oceňované herecké partnerství ve Werfelově hře Jacobowski a plukovník?

S Tomášem se na společné zkoušky těšíme, známe se opravdu dlouho a mezi námi se díkybohu za tu dobu nic nezměnilo. Mění se doba, vyměňují se kulisy, ale některé vztahy naštěstí zůstávají stejné.

A ten, kdo zná obě hry, Jacobowského i Vstupte!, si nemůže nevšimnout, že hlavní dvojice jsou si opravdu v něčem podobné. Jsou to sice rozdílné povahy, které osud svedl dohromady, ale zůstanou spolu vnitřně jednou provždy, ačkoliv jsou každý jiný. Třiatřicet společně strávených let v obou hlavních hrdinech Simonova příběhu probouzí únavu, nervozitu, agresivitu, až nenávist. Je to jako nucené dlouholeté manželství. Ti dva si zůstali, ale přitom se svým způsobem stále potřebují.

Co vás po letech na jevišti a přes všechny tolikrát zmiňované vnitřní pochyby nutí znovu se každý večer do divadla vracet?

To je složitější... Divadlo se hraje právě teď a na opravu nemáte šanci. A zatímco v mládí to jde relativně lehce, s přibývajícím věkem cítíte, že jste sám sobě i divákům nastavil určitou laťku, a nemůžete a ani nechcete slevit. Jenže ono už to všechno nejde tak snadno jako dřív... S divadelním představením je to jako ve škole u tabule. Něco se na ni křídou napíše, po čase smaže a je to nenávratně pryč. Myšlenky na divadelní práci a někdy až chorobná zodpovědnost způsobují člověku neustálé chvění kolem žaludku, neurózu a obavu z toho, jak se to povede příště a jestli to dobře dopadne… Udělali jsme opravdu všechno a co ještě musíme udělat? A proč to nakonec nevyšlo, i když jsme udělali maximum? Je to neustálý zápas se sebou samým.

Jak vám v takovou chvíli pomáhá dlouholeté zázemí Vinohradského divadla?

Poznal jsem, že v jiném divadle nejsem schopen pracovat s tak silným pocitem zázemí. Zkoušel jsem to, ale je to, jako kdybyste se přestěhoval do cizího bytu a pořád si nemohl zvyknout. V tom „domácím“ prostředí je obsaženo všechno. Je to dlouhodobé spojení věcí, vlivů, vztahů a pocitů. Na Vinohradech mám naštěstí kolem sebe lidi, kteří jsou mi blízcí a kterým mohu důvěřovat a oni zase, aspoň doufám, důvěřují mně. A to je pro tvůrčí práci k nezaplacení.

V lednovém čísle: rozhovor s Dagmar Havlovou