​

​

​

Říká se o něm, že na Vinohradech dostal inventární číslo už dávno. Režiséři ho mají rádi, protože i malé role studuje s pokorou a poctivě hledá jejich přesné místo v příběhu. A během jeho vinohradského angažmá byste našli jen dva roky, kdy neměl premiéru.

Jaroslav Satoranský, herec, který chtěl být v dětství automechanikem, učil se rytcem, ale nakonec u něj zvítězilo divadlo, které si zamiloval stejně jako písničky a hru na klavír.

Mají rytec a herec něco společného?

Takhle jsem o tom nikdy nepřemýšlel, ale možná… Snad je to práce s detailem, pokaždé ovšem jiná. A rytec, stejně jako herec, může být umělec, nebo řemeslník.

Herecký „výuční list“ jste dostal v šedesátých letech v kladenském divadle, pražské scény vás nelákaly?

Po vojně jsem to zkusil na záskok v Divadle E. F. Buriana na Poříčí, ale decentně mi napsali, že mě budou raději ještě chvíli sledovat v jiném angažmá. Naštěstí jsem potkal milovaného pana profesora Vejražku, který se ptal, kde budu hrát. Odpověděl jsem, že nic jistého nemám, a hned druhý den mi přišel telegram s podpisem ředitele kladenského divadla: Chci angažovat. Začaly mi tak tři krásné roky, protože na Kladně jsem si zahrál ohromně.

Ve vinohradském divadle jste už bez přestávky šestačtyřicet let. Skoro jako váš Twimble v muzikálu Jak udělat kariéru snadno a rychle, pětadvacet let v jednom kuse v podatelně…

Myslíte, že mi ta role přišla právě proto? Spíš je o mně známo, že se malých rolí nebojím. Na velikosti role mi opravdu nikdy nezáleželo, ale co je pro mě důležité, aby představení bylo úspěšné, divákům se líbilo a na konci to ocenili. Jenom je mi trochu líto, že za malou roli vás většinou nikdo nepohladí. A taky se přece na jevišti musíte občas „narovnat“, dokázat si, že máte i na víc, než jsou diváci zvyklí. Jinak ale od přírody nemám rád velké změny a jsem rád tam, kde se cítím doma, a to je asi důvod, proč jsem tak dlouho zůstal věrný Divadlu na Vinohradech.

 

​„Je to štěstí, když se repertoár staví na divadelním souboru.“

Pro vás, který jste složil hudbu k vlastnímu absolventskému představení Poprask na laguně na DAMU a hudba je vaším koníčkem, musí být muzikál jistě vítanou příležitostí…

V „Kariéře“ zpívám jeden duet s Michalem Novotným, netancuju, to si netroufám, nějaký malý pohyb tam je, ale zato se vydovádí mladí kolegové kolem. To je nádhera! Když vidím, jak se tam všichni dřou s těžkou choreografií, tak se až skoro stydím, že bych mohl opovrhovat malou rolí. Neuvěřitelně mě to „na stará kolena“ nabíjí a jsem rád, že jsem u toho.

 S muzikálem jsem se na Vinohradech potkal už kdysi na začátku, chystali jsme Šeherezádu, hudební komedii Vratislava Blažka. Dokonce s námi začal zkoušet i Waldemar Matuška, ale nakonec byla premiéra u pana ředitele Ornesta v Městských divadlech pražských.

 A když mluvíme o hudbě, krásné chvíle jsme zažívali s Jiřím Bělohlávkem, který byl u nás v divadle dirigentem orchestru. I takové osobnosti patřily tenkrát do té jedinečné party ve vinohradském. Jiří si připravil samostatné aranžmá třeba jen pro jediné silvestrovské představení Shakespearovy hry Mnoho povyku pro nic. Z hudby, kterou složil s Oldřichem Flosmanem, tam tenkrát opravdu moc nezbylo.

Víte už, po tolika letech v jediném angažmá, co je to vlastně ten „genius loci“ Divadla na Vinohradech, který se tak často připomíná?

Těžko se to popisuje, ale když jsme do divadla v šestašedesátém s Jaromírem Hanzlíkem přišli, všichni nás krásně přijali. A myslím, že tahle tradice pokračuje. Ředitel František Pavlíček prý tehdy „koupil“ dva mladé talenty. Mimochodem, s Jaromírem měl pravdu. Hned v šatně jsme se dostali mezi elitu. Divadelní šatna, to je vlastně váš druhý domov. A v té naší seděli pánové Vlastimil Brodský, Jiří Pleskot a nezapomenutelný Toníček Samler, kterému je teď třiadevadesát. Inspicient a chodící encyklopedie. Když jste nevěděl něco z historie, okamžitě vám pomohl. Zkrátka vzácné místo, kde „šéfoval“ další inspicient a později inspektor hlediště Karel Hovorka starší. Vařil nám báječné polívky, za korunu jsme jí měli plný talíř, a do divadla přivedl i svého syna, který dnes skvěle pokračuje v tátově práci.

O rekvizitárně ve vinohradském divadle se zase traduje, že „je místem, kde lze urážet talent“!

Ano, to si vymyslel rekvizitář Leoš Hanzl, další legendární postava z Vinohrad. Musel byste slyšet, co všechno se tam probíralo, o čem se vyprávělo, jak jsme se mlátili smíchy a jak se tam mistři mezi sebou shazovali. Jak krásně se uráželi!

Když jste připomněl pánskou část souboru, jak vzpomínáte na proslavená „mužská“ představení, jako byly např. inscenace Dvanáct rozhněvaných, Král Krysa nebo Pahorek?

Především to byl nádherný čas na jevišti. Zvlášť Hubačova dramatizace románu Král Krysa. Kultovní záležitost v tom zvláštním čase v sedmdesátých letech. Můj Sean, sice opět malá, ale zajímavá role. Objevil jsem se na začátku a potom jsem se vrátil až na závěr, ale když jsem viděl ten ohlas při děkovačce… Diváci nás nesli.

Ten úspěch byl asi v tom, že Vinohrady měly dlouho štěstí na repertoár, který stavěl na souboru a zároveň to často byly divácky oblíbené inscenace. A výhodou byli i kmenoví páni režiséři Jaroslav Dudek, František Štěpánek, Jiří Dalík, Stanislav Remunda, ale i dobrý výběr dalších hostujících režisérů. Ovšem jinak je to stejně paradox... Jako mladý jsem se tady těšil, až budu starý a budu hrát dědky.  A teď se jen modlím, abych si je ve zdraví stačil zahrát.