2022
2023
DIVADLO NA VINOHRADECH
SEZONA 2022/2023 / IX/X – KVĚTEN/ČERVEN
Divadelní měsíčník, vydává Divadlo na Vinohradech
TŘI OTÁZKY (A JEDNA NAVÍC)
… pro Vlastu Smetanovou, inspektorku hlediště DnV
Zuzana Paulusová
Inspektorka hlediště Vlasta SmetanováCo všechno obnáší profese inspektorky hlediště?
Je to především práce s lidmi. Zajišťuji veškerý servis pro diváky, v současné době mám pro tyto úkoly k dispozici 23 lidí – jsou to uvaděčky, šatnářky a mladí informátoři, většinou studenti. Divadlo se otevírá hodinu před začátkem představení a to už všichni musí být na svých místech. Někdy je fuška všechny tyto pozice obsadit, zejména v době chřipkové epidemie nebo ve zkouškovém období.
Před představením si šatnářky připravují šatny – šatnová čísla, ramínka, v deštivých dnech i sáčky na deštníky. Uvaděčkám připravím programy, aby je mohly prodávat, a uděluji informace k představení. Informátoři kontrolují vstupenky, ale také ochotně a trpělivě odpovídají na různé dotazy diváků, předávají po představení na jevišti hercům květiny a podobně. Já toto vše „dozoruji“, hlásím začátek i konec přestávek a řeším také různá přání, ale někdy i stížnosti diváků. Všichni se snažíme, aby se diváci u nás cítili co nejlépe.
Setkáváš se při práci s příjemnými, nebo naopak nečekanými situacemi?
Příjemné je, že pro některé diváky je naše divadlo jako magnet – nenechají si ujít žádné představení, někdy přijdou na stejné představení i vícekrát a často do první řady. Rádi si popovídají, vyprávějí své životní příběhy. Podobné je to u vozíčkářů, i jim se v našem divadle líbí a jezdí téměř na každé představení, které hrajeme v čase pro ně přijatelném, tedy bud´dopoledne, nebo v sobotu od 14 hodin. Například jedna z nich, paní Kotalíková, velmi milá a vždy dobře naladěná dáma, navštěvovala divadlo několik let. Byla radost si s ní povídat a ráda také potěšila naše herce drobnými dárečky.
A v neposlední řadě „zachraňujeme“ lidské životy. Nejsme žádní profesionálové, ale kurz první pomoci se někdy hodí a občas také musíme volat záchrannou službu, když se někomu z diváků udělá nevolno nebo zkolabuje – třeba z dehydratace nebo kvůli srdečním potížím. Netýká se to jen starších diváků, omdlít mohou i mladí lidé, takový případ jsem také zažila u mladičké studentky, která přijela do divadla se svou třídou. Společně s jejími učitelkami jsme ji křísily, volala jsem záchranku. Nakonec vše dobře dopadlo, ale v tu chvíli nám do smíchu nebylo. Příčinou podobných kolapsů prý většinou bývá stres nebo deprese.
Do Divadla na Vinohradech jsi nastoupila v roce 2012, předtím jsi řadu let působila v Městských divadlech pražských. Mění se nějak tvoje práce, třeba vlivem moderních technologií a podobně?
Pokrok nastal hlavně v čtečkách vstupenek, odbavení diváků se tím velmi zrychlilo. Máme také modernější a spolehlivější vysílačky, používám je převážně při komunikaci s uvaděčkou na Studiové scéně, která je ve 3. patře, když mám službu v přízemí. Nemůžeme spustit představení dřív, než si ověříme, že u pokladny, u šaten ani na toaletách už nejsou žádní diváci. Dříve jsem několikrát během večera běžela z přízemí do 3. patra kontrolovat, jestli je vše v pořádku a můžeme začít. Vysílačky používáme také ve Valdštejnské zahradě, kde se potřebuji domlouvat s inspicí.
Změna nastala i u protipožárních a bezpečnostních předpisů, už není možné dávat přístavky, což byly židle, které se daly přidat k řadě u vyprodaného představení.
Ve Valdštejnské zahradě budeme letos už třetím rokem hrát představení Romeo a Julie. Čím je tvoje práce při představeních pod širým nebem specifická?
Samozřejmě mohou nastat překvapivé situace, jednak vlivem počasí, ale třeba také, když jsme museli vyhánět pávy, kteří v zahradě žijí. Jakmile začne hrát hudba, přiláká je téměř až k jevišti a začnou křičet. Jsou zvyklí na lidi, nebojí se a klidně by přišli až na jeviště. V takovém případě je musí uvaděčky zahnat mimo hrací prostor. Ve Valdštejnské zahradě panuje jiná atmosféra než v klasickém hledišti, scéna i celé představení jsou krásně nasvícené, je příjemné být na čerstvém vzduchu. I když Romea a Julii už známe téměř zpaměti, na každé představení se znovu díváme se zájmem a pořád nás to baví. To ale neznamená, že bych v „kamenném“ divadle nepracovala ráda. Budova Divadla na Vinohradech je krásná, na vinohradském jevišti účinkovala řada umělců, jejichž jména vyslovujeme s úctou. Když tuto budovu vidím, mám blažený pocit, že tam také patřím a že tady můžu pracovat.
