2022
DIVADLO NA VINOHRADECH
SEZONA 2022 / 2023 / VII - BŘEZEN
Divadelní měsíčník, vydává Divadlo na Vinohradech
TŘI OTÁZKY(A JEDNA NAVÍC)pro Evu Kotkovou, autorku kostýmů k inscenaci Danny Smiřický
(Příběhy inženýra lidských duší)
Zuzana Paulusová
Kostýmní výtvarnice Eva KotkováV inscenaci Danny Smiřický účinkuje kromě herců také mimický sbor a kapela, děj se odehrává v různých obdobích. Kolik kostýmů jsi musela připravit a jak ses vypořádala s tím, že děj přeskakuje od čtyricátých až do devadesátých let 20. století?
V inscenaci hraje 26 herců, 8 členů mimického sboru a 5 muzikantů. S alternacemi je to celkem 40 lidí a každý má nejméně čtyři převleky. Tedy kromě big bandu a čtyř herců, kteří hrají Smiřického, ti mají jen jeden kostým. Dohromady je to nějakých 130 kostýmů. Teď jsem také překvapená tím počtem, protože takhle jsem to nepočítala. Ale vlastně mám v hlavě všechny ty košile, kalhoty, kabáty, sukně, boty… Všechny kombinace, změny a převleky každého herce. Tahle inscenace má velmi rychlé tempo, střídají se různá prostředí, posouváme se tam a zpátky v čase. Koncepce je tedy postavena na jednoduchosti kostýmů, které dohromady vytvářejí atmosféru doby. V některých situacích mají herci na sobě tři vrstvy a postupně se přímo na jevišti mění z dělníků na svazáky a na mládež z roku 1968.
Jak při vytváření návrhů postupuješ – kterými fázemi příprava prochází, než divák uvidí kostýmy na jevišti při představení?
Ve chvíli, kdy dočtu text hry, začíná velké dobrodružství. Scházíme se s režisérem a s dalšími kolegy z inscenačního týmu a prožíváme ten příběh společně. Stejně jako ostatní umělecké složky musí i kostým podpořit sdělení, které chceme předat. Hledám informace, dobové fotografie, kreslím. Je to pro mne asi nejkrásnější část práce. Nechám se unášet příběhem. Pak se snažím svoje vize a nadšení přenést na kolegy v divadelní krejčovně. Ale hlavně musíme upřesnit střihy, najít a nakoupit látky, dohledat doplňky, boty, s vlásenkárnou domluvit účesy a líčení. A pak to všechno realizovat. Při kostýmních zkouškách už má každý herec svou řádku kostýmů, které mu musí padnout jako ulité, musí se v nich dobře cítit a musí mu slušet. Aby se na jevišti proměnil v postavu v příběhu, musí i kostým podporovat sdělení, které chce předat.
Scéna z inscenace Danny Smiřický (Příběhy inženýra lidských duší),
v popředí zleva Jiří Roskot (Hejl), Otakar Brousek ml. (První tajemník)
a Andrea Elsnerová (Mladá autorka)Divadlo na Vinohradech má nejen vlastní krejčovnu, ale také tzv. fundus – sklad dámských a pánských kostýmů. Využila jsi ho při přípravě kostýmů k této inscenaci? Co jsi tam našla?
Poslední patro a půda Divadla na Vinohradech jsou místa s geniem loci. Divadelní krejčovna šije 1. ligu, umějí obrázky číst profesionálním okem a přesně vědí, jak to udělat co nejlíp. K mým občasným uměleckým úletům dokážou přidat praktickou stránku a prostě je realizovat. Je radost s nimi pracovat. Na konci schodů, úplně pod střechou, se nachází fundus, sklad divadelních kostýmů. Po derniéře každé dohrané inscenace sem jsou zařazeny kostýmy podle historických období, podle typů oděvů, podle velikostí. Jsou tam pečlivě uchovávány kostýmy, v nichž hrály herecké legendy, najdete tady regály plné bot i krabice s klobouky. Sem my výtvarníci chodíme „nakupovat“ poklady. Ve fundusu jsem našla třeba dobové košile a tesilové obleky z padesátých let. Samozřejmě je nutné oděvy upravit, přešít, ale jsou to věci dnes už třeba materiálově nenahraditelné nebo mají krásnou dobovou patinu, takže to stojí za to.
Jako kostýmní výtvarnice spolupracuješ řadu let také s filmem a televizí – čím se liší divadelní kostým od kostýmu například pro film a co musíš mít při vytváření kostýmů pro divadelní inscenaci na paměti?
Divadlo má jiný rytmus a energii. Zjednodušeně řečeno je pomalejší, výtvarnější a jde víc do hloubky. Je to větší iluze, dává víc prostoru nadsázce, i když natáčení je také továrna na iluze. Divadlo pro mne znamená větší tvůrčí svobodu. A když pak na jevišti vidím to, co jsem na začátku měla v hlavě a na obrázku, je to neuvěřitelné kouzlo.
