2022
2023
DIVADLO NA VINOHRADECH
SEZONA 2022 / 2023 / VI - ÚNOR
Divadelní měsíčník, vydává Divadlo na Vinohradech
ZÁKULISÍPrezidentská lóže
Jan Vedral
Vinohradská prezidentská lóžeTento text vzniká mezi prvním a druhým kolem dramatu přímé prezidentské volby. Autorovi se neodbytně vnucuje úvaha o vztahu divadla jako společenské instituce k reprezentaci obce, která si divadlo ke svému prospěchu a jaksi i k „obrazu svému“ zřizuje.
A nejde o úvahu dramaturgickou, o to, jak (a zda) divadlo nastavuje ono příslovečné shakespearovské či gogolovské „zrcadlo“ své společnosti. Ve vztahu k mocným trvale platí, že společné sdílení divadelní události může být osvobodivým prožitkem z pocitu bezmoci nad všemi nemocemi moci. A moc je k různým chorobám vždy hodně náchylná, skoro jako by sama o sobě už byla diagnózou. Jde o úvahu –
řečeno s nadsázkou – architektonickou, o to, jak je v divadelním prostoru uspořádán vztah hlediště a jeviště. Sám divadelní prostor, podoba staveb, které byly budovány (či užívány) k tomu, aby se v nich před publikem hrálo, svědčí o uspořádání společnosti a míře demokratičnosti, která v ní panovala.
V antickém amfiteátru seděli diváci v půlkruhu kolem proscénia a scény. V otevřeném prostoru se děj tragédií a komedií odehrával na horizontu výhledu do volné krajiny, do kosmu. Nejblíž proscéniu seděli privilegovaní, další diváci ale sledovali děj „přes jejich hlavy“. Zastupoval je chór. Mocní, o nichž tragédie pojednávají, se ze svých rozhodnutí a činů zodpovídali vždy veřejně. To v uzavřeném cirku římského divadla sledovali diváci často spíše různé podívané a gladiátorské zápasy s výhledem na horizont, který tvořilo protisedící auditorium. Jeho středem byl mocnář se svou ekipou, který často ukazoval palcem nahoru či dolů a dirigoval tak nejen osudy zápasníků, ale i divácké reakce.
Fyzickou přítomnost mocných na scéně – například v alžbětinském divadle v balkonech nad herci, ve francouzském divadle po jistou dobu po stranách jeviště – pak můžeme sledovat v těch společenských uspořádáních, kde divadlo mělo reprezentovat mocnáře jako ty, kdo pořádání divadelních událostí zařizovali, či alespoň umožňovali a jejichž vkus a světonázor tyto produkce vyjadřovaly. Ludvík XIV., král Slunce, si neodpustil ani to, že sám ve versailleských podívaných účinkoval.
Naše divadelní budovy, které vznikaly v duchu měšťanského divadla v druhé polovině 19. a na začátku 20. století, svůj prostor před světem uzavírají a diváky kategorizují. Významné osobnosti, pro něž byla přítomnost v divadle součástí reprezentace (a jejichž vkus a světonázor mělo divadlo vyjadřovat), měly v hledištích své lóže. Méně privilegovaní a méně movití diváci z parteru, balkonů, galerií, ti nejchudší pak z dnes již zrušených míst na stání „na bidýlku“ či z bočních lóží „za sloupy“ sledovali nejen jeviště, ale také společnost v lóžích.
Tak i ve Vinohradském divadle zůstávají na úrovni balkonu hned vedle jeviště prezidentská a primátorská lóže. Z hlediska diváckého komfortu jsou to vůbec nejhorší místa v hledišti. Není z nich vidět na celou scénu, zato je otevřený výhled do zákulisí. O to však nešlo, v lóžích přítomní reprezentanti se jevili při pohledu na scénu obci shromážděné v hledišti. Nepamatuji za dlouhá desetiletí, že by naše divadlo posadilo prezidenta či primátorku/primátora do těchto lóží, když tedy do divadla vůbec zavítali. Zváni jsou v rámci protokolu na každou premiéru. Pokud jde o prezidenty, z hereckých memoárů se dozvídáme, že na Vinohrady chodíval T. G. Masaryk, máme fotografie, na nichž je v divadle zachycen Edvard Beneš. Komunističtí prezidenti se v divadle vyskytovali zejména tehdy, když divadlo muselo posloužit nějaké oslavné výroční taškařici.
Otakar Brousek (Mistr) a Jan Potměšil (Robert, cirkusák) v Topolově
dramatu Hlasy ptáků, r. Jan Kačer, 1989Na co si ovšem živě pamatuji, je premiéra Hlasů ptáků v červnu roku 1989. Na místa určená pro autora posadil dramatik Josef Topol svého přítele Václava Havla s manželkou Olgou. Druhý den si někteří činitelé, sedící v lóžích a v parteru, stěžovali, že nedávno z kriminálu propuštěný disident sedí v první řadě, a ptali se, zda tomu tak bude i nadále. Byl to věru prorocký dotaz. Prezident Havel do divadla chodil. Václava Klause i Miloše Zemana jsme v divadle potkávali při premiérách v jejich ústavních funkcích, ale Zeman jako prezident během svých dvou funkčních období divadlo nenavštívil. Jako první porevoluční primátor nevyužil pozvání na premiéru ani Zdeněk Hřib.
V době, kdy tento článek vyjde, budeme už vědět, koho si jako svého reprezentanta do „prezidentské lóže“ zvolí česká společnost. Doufám, že pokud se nový prezident rozhodne usednout v prezidentské lóži, bude se hledišti „jevit“ jako reprezentant hodnot, které nejsou v rozporu s těmi, o něž v dramatech na scéně usilují hrdinové našich inscenací.
