2022
2023
DIVADLO NA VINOHRADECH
SEZONA 2022 / 2023 / VI - ÚNOR
Divadelní měsíčník, vydává Divadlo na Vinohradech
VINOHRADSKÉ UDÁLOSTI
Ideologie a normalizační dramaturgie
Vít Kořínek
Dagmar Veškrnová (Varinia) a Karel Roden (Spartakus), Pavel Hanuš: Spartakus, r. Jiří Dalík, 1985Poznámka editora: Do období takzvané normalizace a toho, jak se ideologické požadavky na divadelní tvorbu projevovaly v původní české dramatice uváděné v Divadle na Vinohradech, se vracíme pohledem dnešního doktoranda Divadelní fakulty AMU. V tomto cyklu pohledů do historie DnV jsme už zmiňovali, že „domácí vinohradské autory“ šedesátých let, tedy především Pavla Kohouta a Františka Pavlíčka, nahradil v repertoáru ředitel Zdeněk Míka dramatiky Janem Jílkem a Jiřím Hubačem. Zde se budeme věnovat inscenacím textů dalších tří autorů. Text je vybrán a zkrácen z rozsáhlejší studie.
Z hlediska problematiky „nového socialistického hrdiny“ je pozoruhodná hra Milana Calábka Čas nočního světla, uvedená v r. 1976 v režii Františka Štěpánka.
Hra se inspiruje televizními kriminálkami a thrillery: vrcholem hry je, když uprchlí vězni na cestě k hranicím zajmou jako rukojmí rodinu poštovního úředníka Bureše. Bureš, životní ztroskotanec, který dávno ztratil respekt u manželky i u dcery a který své kariérní problémy i rozpad rodiny řeší alkoholem, dostane příležitost zachovat se jako hrdina a pro záchranu blízkých obětuje život. Od Calábka se jedná o konstrukt, který má dokázat, že i v čistě soukromé sféře může být jedinec hrdinou a že i zoufalá snaha zachránit vyžilé manželství může být pokládána za boj za „vyšší hodnoty“.
Tendenčností se vyznačují i další hry, které Calábek, v letech 1974–1980 zdejší dramaturg, pro DnV připraví. V r. 1975 má v Calábkově vlastní režii premiéru jeho adaptace Flaubertova románu Citová výchova. Adaptace je to velmi volná, Calábek naprosto změní charakter protagonisty Frederica Moreaua: z vrtkavého kariéristy se stane idealista, který sice pod tíhou milostných zklamání na čas upadne, zbloudí, ale nakonec se napraví a zůstane svým (revolučním) ideálům věrný. V době Poučení z krizového vývoje se tato interpretace nejeví jako náhodná.
V r. 1977 nastuduje Miroslav Vildman Calábkovu úpravu hry mexické autorky Luisy Josefiny Hernándezové Slavnost na Stříbrné hoře, pojednávající o španělské kolonizaci Mexika. Calábek tendenční hru adaptuje via facti na muzikál a celkově ji posune do intencí lidového divadla.
Tendenční pohled na dějiny nabízí i scénická montáž Císaře Karla IV. život a sláva, kterou sestaví k šestistému výročí vladařova úmrtí v r. 1978 (režíruje František Štěpánek).
Ilja Racek (Bill Comeback), Edgar Dutka: Autobus do Wollongongu,
r. Jan Strejček, 1979Smutný příběh nepochopení a zneužití díla představuje debut Edgara Dutky. V roce 1979 má v režii Jana Strejčka premiéru jeho hra Autobus do Wollongongu o osudech československých emigrantů v Austrálii. Hra získá nálepku protiemigrantské agitky. Nezdá se ale, že to by bylo Dutkovým cílem.
Dutka se vypisuje z traumatické životní zkušenosti, kdy ho jeho matka v útlém věku nechala samotného v Československu a sama emigrovala. To, co hru poškozuje, je opět absence veřejné sféry. Při jejím vyškrtnutí zde emigrace skutečně působí jako jakási nezodpovědná manýra. Tento obraz se ale s Dutkovými původními záměry pravděpodobně neshoduje. Text byl při zkouškách proti jeho vůli zásadně upravován a účastníci zkoušek vzpomínají na až traumatické narůstající neporozumění mezi textem, dramaturgií, režisérem a herci. Dutkův životní příběh byl podle všeho zneužit k propagandistickým účelům – a talentovaného Dutku to od psaní pro divadlo definitivně odradilo.
K nejbizarnějším počinům normalizace bezesporu patří „satirická hra“ v historických kulisách z pera Pavla Hanuše Spartakus, kterou nastuduje Jiří Dalík v r. 1985. Hanuš zde prezentuje narativ o „ukradené revoluci“: v závěru dochází k rádoby skandálnímu odhalení, že Spartakovo povstání bylo ve skutečnosti „zaplacené“ římskými patriciji, kteří jeho potlačením upevnili svou moc. Ve svém naivismu a obhroublé lidovosti má hra blízko k parodii, často parodii na sebe sama, a může připomenout „satirické“ hry Františka Ringo Čecha. I dobová kritika ostatně po premiéře mluví o „záměru hodnotnějším výsledku“.´
