2022
2023
DIVADLO NA VINOHRADECH
SEZONA 2022 / 2023 / VI - ÚNOR
Divadelní měsíčník, vydává Divadlo na Vinohradech
TŘI OTÁZKY… pro Pavla Helebranda, autora hudby
k inscenaci Danny Smiřický
(Příběhy inženýra lidských duší)
Zuzana Paulusová
Pavel HelebrandSložil jste hudbu už pro několik vinohradských inscenací. Čím je pro vás inscenace Danny Smiřický specifická?
Pro mě je jedinečná z více hledisek. Scénář Jana Vedrala mě vtáhl už při prvním čtení, připomíná hudební kompozici. Škvorecký ve svých knihách o hudbě hodně psal a při čtení jeho románu Inženýr lidských duší jsem zjistil, že i ta kniha má hudební formu.
Děj přeskakuje z jedné časové roviny do druhé jako při jazzové improvizaci, ale přitom se v ději neztrácím, i když dějová linka té knihy je složitější než dějová linka naší inscenace.
Když jsem si o prázdninách zkoušel „swingovat“ Škvoreckého juvenilní texty, měl jsem spoustu variant. Najednou jsem si uvědomil, že právě tento hudební kvas snad může napájet budoucí divadelní tvar.
Nejsem sice ze swingové generace, ale vzpomínám si, jak moje maminka používala určitá gesta, která jsem vždy považoval za osobitý projev jejího charakteru. Jakmile choreografka Eliška Vavříková roztančila herce, ty pohyby a gesta mi začaly maminku neuvěřitelně připomínat. Chvílemi jsem tedy v mladých swingujících hercích, ale třeba i v pohybech Sváti Skopala nebo pana Kostky najednou potkával svoje rodiče, kteří už nežijí. Díky Škvoreckému se tedy mohu dotýkat hudby, která byla jejich mládím, a to je pro mne uvnitř silné.
Specifické je i to, že v Dannyho příběhu je obsaženo mnoho vážných témat, lidé nejrůznějších charakterů, ale Škvorecký o nich vypráví neokázale, sám často zdůrazňuje bavičství – chce svými příběhy čtenáře bavit. Košatá hudební tkáň inscenace zrcadlí kus 20. století. Kromě swingové hudby diváci uslyší třeba budovatelský voiceband o Stalinovi z padesátých let, hudbu šedesátých let, ale používáme i přejaté písně – u nich je pak třeba řešit autorská práva.
V sousedství E. Fitzgeraldové a L. Armstronga zazní Želva skupiny Olympic. Atmosféru do představení vnáší živá muzika kapely Blue Star Václava Marka a zpívající herci.
Danny Smiřický ve svých čtyřech časových vtěleních
(zleva Aleš Petráš, Svatopluk Skopal, Tomáš Pavelka
a Petr Matyáš Cibulka), v pozadí kapela Blue Star Václava MarkaJste také autorem hudby k jevištnímu eposu Sňatky z rozumu, který je první částí volné trilogie, završené právě příběhy Dannyho Smiřického. Mají tyto dvě inscenace z pohledu autora hudby něco společného?
Při přípravě obou inscenací jsem byl na většině zkoušek. Baví mě být „u toho“ a sledovat, jak ten tvar roste a jak se vyvíjí, chci reagovat na změny, na nové nápady a tak dále. Každá z těch inscenací je situována do jiné éry, ve Sňatcích byla hudba formálně uspořádanější, některé nápěvy jsem složil na již existující texty, ale zároveň jsme tam zpívali třeba francouzskou nebo německou hymnu. V inscenaci Danny Smiřický je právě víc přítomen ten hudební kvas.
Mám radost, že na inscenaci pracují dva dramaturgové, občas je přítomen i autor, mluvíme spolu a kvasí to v týmu. Do tohoto projektu je zapojeno mnoho talentovaných lidí a to je v současné době celkem výjimečné.
Pro tuto inscenaci se dva činoherci, Aleš Petráš a Petr Matyáš Cibulka, učili hrát na saxofon, což také není běžné. Čí to byl nápad a jak to pánové zvládli?
Byl to společný nápad můj a režiséra Radovana Lipuse, oba jsme chtěli mít v inscenaci tenorsaxofon, protože Škvorecký napsal, že jen jednou v životě zažil opravdové vytržení! A to když jako malý kluk uslyšel tenorsaxofon. Chtěli jsme, aby herci, kteří budou hrát Dannyho v jeho různých životních fázích, aspoň drželi saxofon v rukou. Nejdřív jsme si mysleli, že jen párkrát „fouknou“, ale dostali se dál, než jsme čekali! Jamovali a cvičili společně, hodně nám pomohl Albert Prachovský, který je učil. Já oba kluky obdivuju a mám z toho radost, kvůli nim, kvůli inscenaci i kvůli panu Škvoreckému. Snad by měl radost.
