2022
2023
DIVADLO NA VINOHRADECH
SEZONA 2022 / 2023 / VI - ÚNOR
Divadelní měsíčník, vydává Divadlo na Vinohradech
ROZHOVORKdyž rozumím své postavě a situaci na jevišti,můžu být svobodný
Vladimír Čepek
Aleš Petráš (Fabián Strick) v inscenaci Provaz o jednom konci,r. Radovan Lipus, 2022Aleš Petráš je členem vinohradského hereckého souboru od roku 2020, ale stihl už několik výrazných rolí i záskoků. V době, kdy děláme tento rozhovor, finišují zkoušky inscenace Danny Smiřický (Příběhy inženýra lidských duší), kde Aleš hraje Errola – jedno ze čtyř vtělení hlavního hrdiny Dannyho Smiřického.
V Divadle na Vinohradech jsi druhou celou sezonu. Mohl by ses divákům krátce představit? Jak ses vůbec dostal k divadlu?
Dobrý den, milí diváci, jmenuji se Aleš Petráš, je mi 34 let a pocházím ze severních Čech, z města Mostu. Do Prahy jsem to vzal přes Brno, kde jsem studoval herectví na JAMU. Jsem ženatý, mám tedy ženu, dva syny a rybičky. K divadlu jsem se poprvé dostal už v Mostě, kde jsem chodil do místního dramaťáku a hrál dětské role v Městském divadle Most.
Kdo tě na JAMU učil? A jak vzpomínáš na svá studia?
Ze svých pedagogů jsem měl nejraději paní Janu Hlaváčkovou, velkou brněnskou herečku Mahenova divadla. Při studiích pro mě byla zásadní. Naučila mě mluvit. Díky ní můžu pracovat jak na velkém prostoru v divadle, tak u mikrofonu v dabingu nebo při namlouvání reklam.
Jinak na studia vzpomínám samozřejmě s obrovskou nostalgií a úsměvem. Z mé rodiny nikdo nemá a nikdy neměl ani nejmenší umělecké puzení, často jsem se tedy v Mostě cítil nepochopený. Až v Brně na JAMU, při studiu herectví, jsem pochopil, kde jsem mezi svými.
Jaká byla tvá cesta do pražských divadel?
Už ve čtvrťáku na JAMU jsem hostoval ve zlínském divadle a měl jsem tam nastoupit do angažmá. Těsně před podepsáním smlouvy mi zavolal Jakub Špalek a nabídl mi roli v Praze v Divadle v Celetné. A jelikož hostování u Kašparů v Celetné by mě neuživilo, přijal jsem nabídku na angažmá v Mostě. To pro mě bylo výhodné, protože z Prahy do Mostu je to sotva hodinka cesty, a mohl jsem tedy bydlet u rodičů, respektive obědvat u rodičů (smích). A také jsem se mohl vrátit takzvaně na místo činu, protože díky hercům mosteckého divadla jsem se dostal na JAMU. V angažmá jsem tam ale vydržel jen jednu sezonu, protože mě režisér Pavel Khek „koupil“ do Mladé Boleslavi. Zároveň se moje spolupráce s Divadlem v Celetné značně rozšířila, a tak jsem po pěti letech z Boleslavi odešel do Prahy na volnou nohu. No, a teď jsem tady. A rád.
Působil jsi v mnoha divadlech a setkal ses už s celou řadou režisérů. Kdo tě nejvíc ovlivnil a s kým se ti dobře pracovalo?
Rozhodně Pavel Khek a Jakub Špalek. Každý samozřejmě jiným způsobem, ale práce s nimi pro mě byla vždycky velmi přínosná. Bavilo mě a zajímalo, jakým způsobem přistupují k divadlu, k práci s hercem, jak umí strhnout svým nadšením celý inscenační tým. A díky nim také vím, že když absolutně rozumím své postavě a situaci na jevišti, můžu pak být svobodný a dovolit si cokoli.
Kterou inscenaci, v níž jsi hrál, máš nejraději?
Nejraději vzpomínám na Přelet nad kukaččím hnízdem, kde jsem hrál McMurphyho. Byl jsem tehdy dost mladý a byla to pro mě obrovská výzva a také moje první spolupráce s Pavlem Khekem. Ale měl jsem moc rád i Františka v Romanci pro křídlovku, Kristiana v Cyranovi nebo Maxe v Opilých.
Aleš (vpravo) jako Danny – Errol, s Ondřejem Krausem (Přemek),
v nové inscenaci Danny Smiřický (Příběhy inženýra lidských duší),
r. Radovan Lipus, premiéra 27. 1. 2023Zatím jsi v Divadle na Vinohradech nazkoušel čtyři inscenace (a ve dvou dalších inscenacích zaskakoval). Která práce tě tady prozatím nejvíc zaujala?
Mám rád Obchodníka s deštěm, moji první inscenaci tady na Vinohradech. Byl jsem z toho zkoušení dost nervózní – nový prostor, velké jeviště s ještě větší historií, noví kolegové. Myslím, že jsem se s tím nakonec docela popral, a hlavně jsem rád za setkání s Igorem Barešem.
Ale samozřejmě mě dost bavily i dva záskoky, které mě zde potkaly. Lojzek v Sekalovi a Merkucio v Romeovi. Na obě role jsem měl jen pár dní, ale já mám takové výzvy rád. Mám rád adrenalin na jevišti, řekl bych, že jsem vyloženě „záskokový typ“.
Nemůžu se nezeptat na zatím poslední roli, Dannyho – Errola v inscenaci Danny Smiřický. Jak bys charakterizoval svou postavu? A jak se ti zkoušelo s režisérem Radovanem Lipusem?
O tom se těžko mluví, protože hrajeme něco, co má jasnou předlohu, literární i filmovou, a každý divák může do divadla přijít se svou konkrétní představou. My jsme ještě k tomu na tu postavu čtyři. Společně s panem Skopalem, Tomášem Pavelkou a Matyášem Cibulkou hrajeme Dannyho v různých životních etapách. Bylo pro mě zajímavé hledat nějaké společné pojítko, které můžeme mít všichni čtyři a zároveň být osobití a nekarikovat se do jedné figury.
Každopádně hrát Dannyho mě baví, baví mě trávit čas na jevišti s touhle partou lidí a baví mě i hrát na saxofon, protože jestli něco opravdu neumím, tak hrát na jakýkoli hudební nástroj. Pokoušel jsem se o kytaru i klavír, ale moje učitelka mi řekla, že je to marné, ať zkusím dřívka. Takže to, že vyloudím pár tónů na ságo, je pro mě obří radost a zadostiučinění.
V několika inscenacích (Provaz o jednom konci, Člověk nikdy neví) si nelze nevšimnout tvých mimořádných pohybových dovedností. Je to tvá přirozenost, nebo tuto schopnost někde rozvíjíš?
Je to má přirozenost, kterou bohužel nikde nerozvíjím. Mám rád pohybové divadlo, akrobacii, tanec a sport obecně. Pohyb je mou potřebou. Tíhnu i k fyzickému vyjadřování se na jevišti, často se musím až krotit. Ale nikdy jsem nic nedělal na profesionální úrovni, možná bych byl dneska někde jinde. Netajím se svou láskou k baletu a gymnastice, ale nikdy jsem k tomu nebyl veden, a tak mi tanec, potažmo pohyb, dělá hlavně radost.
Co tě baví kromě divadla?
Teď jsou to především mé děti, které mi dávají dost zabrat. Můj veškerý volný čas se podřizuje jejich potřebám, takže dost času trávíme na pískovišti, v parcích sbíráme klacky a kameny, chodíme do muzea mašinek a naučil jsem se také jména všech dinosaurů. Všech!
Ale samozřejmě si najdu i čas pro sebe, a tak když mám volno, vyrážím kamkoli za sportem. Miluju hory, turistiku, kolo, snowboard, paddleboard. Patřím k těm, kdo rádi běhají, cvičí a u všeho poslouchají hudbu. A jak jsem říkal na začátku rozhovoru, máme doma rybičky, sice jsme si je pořídili na přání kluků, ale zjistil jsem, že sledování bublinek a ploutviček mě dost uklidňuje.
