2022
2023
DIVADLO NA VINOHRADECH
SEZONA 2022/2023 / V – LEDEN
Divadelní měsíčník, vydává Divadlo na Vinohradech
ZÁKULISÍ
Jan Vedral
Každé divadelní dílo je výsledkem souhry mnoha specializovaných činností. To platí nejen pro ty inscenace, které se výjimečně zdařily, ale i pro propadáky. Všechny tyto dílčí činnosti se sice opírají o rutinu, většinou však řeší pokaždé nový úkol. To je na divadelní práci lákavé – nehrozí vám, že upadnete do bezmyšlenkovitého stereotypu. Zároveň je to i nebezpečné – nelze se spoléhat na to, že když se vám to jednou povedlo, „vyseknete“ to parádně pokaždé. Nevyseknete – a nejistota a tréma mistrů před každou novou premiérou je toho dokladem.
Antonie Talacková (Lanfrey Clandonová), Sabina Rojková (Dolly),
Jiří Roskot (Phil) a Markéta Děrgelová (Glorie), Bernard Shaw: Člověk nikdy neví, r. Šimon Dominik, 2022
I velký nezdar je výsledkem pracovního vypětí, přičemž v kolektivní divadelní práci bývá jeho původcem ten „nejslabší článek řetězu“, často jen jeden chybně vykonaný důležitý úkon. Řetěz, který pak před divácké zraky táhne novou inscenaci, se začíná kout už při dramaturgickém výběru textů. Jeho součástí, která je rok od roku méně rutinní, je zajištění autorských práv, tedy sjednání licence k dílu, které má být inscenováno.
V nočních můrách se hercům zdá, že jsou na scéně, ale nevědí, ve které hře, jakou roli hrají, a neznají text. S napětím na ně zírají kolegové i plné hlediště a oni se probouzejí zpoceni hrůzou. Dramaturgy pak straší děsivé sny o tom, že před premiérou přichází do divadla úřední dopis, v němž agentura zastupující autory zakazuje, aby dílo bylo uvedeno, neboť nejsou vyřešena autorská práva k jeho užití.
Že je to jen zlý sen a ve skutečnosti se to nestává? Bohužel, v tvůrčím zápalu se to dodnes čas od času některému z českých divadel přihodí. Inscenace pak zpravidla rychle zmizí z repertoáru a pokud možno zmizí i všechny stopy, které je o ní možno z tzv. veřejných zdrojů dohledat. Zmarněná práce, zmarněné investice, a navíc také ostuda, a možná i značná pokuta. Řetěz se přetrhl. Vinohradská dramaturgie je proto obzvlášť bdělá. Korespondence a smlouvy, které se štosují ve skříních na ředitelství, jsou svědectvím stále složitějšího zápasu o právní čistotu ve stále spletitější houštině autorského práva. Najdete v nich vysvětlení toho, proč jsme některé tituly na repertoáru uvedli, ale i toho, proč jsme některé z nich uvést nemohli nebo proč jsme některé z nich po uplynutí příslušné doby (či počtu repríz) derniérovali.
Na konci minulého roku byl autorský zákon novelizován. Hodně se k tomu vyjadřovali lidé, kteří se zpravidla v autorském právu nevyznají. Nebo ti, kteří jsou přesvědčeni, že, jak praví spisovatel František Kožík v titulu komediantského románu, „blázny živí Bůh“, a díla, která umělci jednou vytvořili, jsou tu pro všechny k dispozici k bezplatnému užití. S představou, že „skutečný umělec má zemřít v bídě“, jako třeba Mozart, Gogh či náš Tyl, a po jeho smrti mají na jeho díle bohatnout obchodníci s uměním, polemizoval například Feydeau. V českém prostředí se o ochranu autorů už na počátku 20. století hodně zasloužil druhý vinohradský ředitel Václav Štech.
Ochrana zájmů autorů a toho, aby za svou práci byli při každém jejím užití odměněni, vždycky dobíhá praxi a praxe je stále složitější kvůli rozvoji nových médií. Komplikovaný provoz vyžaduje regulaci komplikovanými pravidly. Zákon je po každé novelizaci obsáhlejší a jeho praktické užití vyžaduje velkou obezřetnost. Tvůrčí nadšení při objevu látky, kterou by divadlo chtělo inscenovat, je třeba okamžitě podrobit složitému autorskoprávnímu testu.
Podívejme se teď stručně na některá ujednání týkající se repertoáru aktuální sezony. Nejsofistikovanější a nejvíc podmínek obsahující bylo jednání o uvedení Pasti na myši A. Christie. Agentura zastupující autorčiny dědice (dílo je chráněno ještě sedmdesát let po autorově smrti) si například vymínila, že divadlo nezveřejní ukázky ze hry ani na obvyklém traileru, který používáme jako informaci pro naše diváky. V případě komedie Člověk nikdy neví jsme už o licenci na text dlouhověkého B. Shawa žádat nemuseli. (Ačkoli hra byla napsána roku 1897, byla „práva“ na její užití volná teprve od začátku roku 2021, Shaw totiž zemřel roku 1950.) Řešili jsme proto jen práva překladatele. Než jsme se pustili do autorské přípravy inscenace Danny Smiřický, vycházející z díla J. Škvoreckého, korespondovali jsme prostřednictvím agentury Dilia se spisovatelovou vdovou, paní Zdenou Salivarovou. Získali jsme její laskavý souhlas s naším záměrem a pak i s textem adaptace, a to ještě předtím, než začaly zkoušky.
Další dva tituly této sezony už jsou také licenčně zajištěny. Reprezentativní drama španělské renesance, dílo Lopeho de Vegy Fuente Ovejuna, pro nás přeložila A. Lipusová, pracovali jsme na tom téměř dva roky. A víc než půl roku domlouváme licenci na skvělou britskou novinku, hru Niny Reinerové o rodině geniálního skladatele Bach a synové.
Rostandův Cyrano si stěžuje na Molièra, že mu ukradl některé scény, ba přímo pasáže z jeho autorských textů. Jak víme, Cyrano z Bergeracu byl skutečná historická postava a také spisovatel. Podle legendy Molière na ta obvinění reagoval zpupně: „Já že kradu? Já jen vracím na scénu nejlepší kousky z Cyranových, u diváků neúspěšných, her!“
Dnes by to Molièrovi neprošlo, pokud by ovšem měl Cyrano pravdu a také dobré právníky.
My nekrademe, ale snažíme se dávat divákům „to nejlepší“ a autorům, co jim náleží.
Živí blázny Bůh?
